Přispět k záchraně života, to je odměna za všechno, říká vrchní sestra interny
Životní cesty jsou různé a člověka mohou někdy zavést i směrem, který by původně nečekal. To je případ i vrchní sestry interního oddělení Pardubické nemocnice Veroniky Doležalové. Přestože začínala u úplně jiného oboru, osud ji zavedl do nemocnice. „Díky svým zkušenostem se nebojím práce a vážím si toho, co nyní mám,“ říká.
Napadlo vás někdy, že se stanete zdravotní sestrou? 
Vůbec ne. Po základní škole jsem měla jít studovat na zubního technika, ale strašně jsem tam nechtěla. Takže jsem se vzepřela a s průměrem 1,1 šla studovat učiliště, obor kosmetička. Po škole jsem tak dělala kosmetiku, k tomu si otevřela obchod a po večerech jsem chodila pomáhat do restaurace, abych si přivydělala.
Je pravda, že to není úplně tradiční cesta k práci ve zdravotnictví. Kde pak tedy nastal zlom?
Po zkušenostech s tímto tempem a prací jako OSVČ jsem se rozhodla, že chci jít někam, kde bude jistota. Proto jsem si udělala sanitářský kurz a nastoupila jako pečovatelka do domova seniorů. A víte, jak vypadala moje první noční služba? Bylo to šílenství, měla jsem na starost několik desítek seniorů a jedna pacientka upadla a rozbila si hlavu. Myslela jsem, že mě vyhodí. Nakonec všechno dobře dopadlo, paní byla v pořádku, ale na tuhle první službu nezapomenu.
A tenhle zážitek vás od práce ve zdravotnictví neodradil?
Ne, naopak práce v domově seniorů byla asi impuls. Po mateřské dovolené jsem se tam chtěla vrátit, v té době však nebylo místo, a tak jsem nastoupila do sanatoria. Po nějaké době jsem si ale mimo zdravotnictví přeci jen odskočila – do firmy na obrábění kovů. Takže jsem pracovala s CNC stroji a obráběla.
To je opravdu široký záběr. Jak se na všechny své pracovní zkušenosti díváte dnes?
Jsem za ně vděčná. Vyzkoušela jsem si řadu věcí, mám představu o tom, jak to chodí jinde, a myslím, že díky tomu se nebojím práce a zároveň si vážím toho, co mám a co dělám.
Co pak bylo impulsem vrátit se k pacientům?
Už když jsem pracovala ve firmě na obrábění, studovala jsem dálkově zdravotnickou školu, protože jsem věděla, že se chci vrátit do zdravotnictví, ne však jako pečovatelka, ale jako sestra. Takže jsem studovala, chodila do práce a starala se o malé dítě. A po maturitě jsem nastoupila na interní oddělení.
Proč právě tam?
Z interny jsem maturovala a ten obor mě bavil nejvíc ze všech. Je to pestré, různorodé, prostě mi to utkvělo. Takže jsem po studiích nastoupila na standardní interní oddělení, ale po roce jsem se rozhodla si dodělat vzdělání v oboru zdravotnický záchranář. To mi pak dalo možnost posunout se zase o kousek dál a jít na interní jednotku intenzivní péče, kde jsem nakonec strávila pět let. A poté jsem dostala nabídku a nastoupila do funkce vrchní sestry.
Vy jste hodně akční a práce vrchní sestry je z velké části také o administrativě. Nestýská se vám někdy po práci na JIP?
Je fakt, že papíry mě moc nebaví, ale prokoušu se jimi. Ta akce mi sice trochu chybí, ale jsem spokojená. Jednak mě baví, že se mohu v řadě věcí sama rozhodovat, a hlavně je to pořád interna. Každý pacient přijde s jinými problémy, jednou to je gastroenteritida, jindy zase kolitida, plicní potíže, všechno to jsou vnitřní záležitosti. Občas se stane, že se u nás ocitne chirurgický pacient, ale upřímně – všechny ty hadičky kolem, to pro mě moc není.
Do funkce vrchní sestry jste nastoupila těsně před začátkem pandemie. Nebyl to šok? A jaká jste dnes vrchní sestra?
Co mi zbývalo než se rychle zaučit. Bylo to složitější, všechno se řešilo po telefonu a v začátcích jsem v nemocnici trávila opravdu hodně času, abych všechno stihla a zvládla. Ale dnes myslím, že nám to na oddělení funguje dobře. A jaká jsem vrchní? Kolegyně mi někdy říkají, že prý přísná, jindy zase moc hodná. Tak vlastně nevím :-) Podle mě je to vždycky o kolektivu, taky bych nechtěla být někde, kde se necítím dobře. Důležité je, abychom byli parta jako celek, od dělníků ve zdravotnictví až po lékaře, a to my na našem oddělení jsme.
V nemocnici je to práce s lidmi a člověk se setká se šťastnými příběhy, bohužel však i s těmi méně veselými. Jak to v sobě zpracováváte?
Na interně se s takovými chvílemi, ať už těžšími nebo veselejšími, setkáváme denně. Pokud někdo odejde, tak u starších pacientů člověk dokáže přijmout a zpracovat v sobě to, že jde o koloběh života, u těch mladších je to horší a samozřejmě jsou příběhy, které budu mít v hlavě pořád. Na druhou stranu, když nám sem přivezou pacienta, který třeba vnitřně krvácí a pak odchází domů a vy víte, že jste přispěli k záchraně jeho života, je to taková odměna za všechno.