Mezilidská komunikace je v Česku více spontánní, člověk k člověku zde má blíž, říká lékař po návratu z ciziny
Původně chtěl studovat astronomii, nakonec však vystudoval medicínu a stal se lékařem-internistou. V letošním roce se téměř po deseti letech vrátil z ciziny do vlasti a začal pracovat na interním oddělení Chrudimské nemocnice. V rozhovoru zmínil nejen to, jak vnímá rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, ve kterých působil, ale i proč si vybral právě internu.
Pane doktore, než jste přišel letos v létě do Chrudimské nemocnice, pracoval jste osm let v Německu a rok a půl ve Švýcarsku. V jakých zařízeních jste zde působil?
V Německu jsem pracoval v Sana Kliniken Niederlausitz, tedy v nemocnici v Dolní Lužici. Je to nemocnice střední velikosti, zhruba se šesti sty lůžky, a zde jsem působil na interně. Ve Švýcarsku to pak byla malá soukromá nemocnice se sto lůžky, s internou, onkologií, psychosomatikou, psychiatrií a velkým ambulantním sektorem.
Vnímáte v práci, přístupu nebo péči nějak rozdíly mezi německou, švýcarskou a českou nemocnicí?
Když to vezmu postupně – působení v německé nemocnici bylo z mého pohledu srovnatelné s tou naší. Samozřejmě je třeba brát v potaz, že Německo je bohatší země, to znamená, že v některých ohledech jsou tam nemocnice lépe vybavené. Zásadní rozdíl nebyl ani v tom, že stejně jako my i německé nemocnice, a zvlášť v oblasti, ve které jsem pracoval, se potýkají s nedostatkem lékařů, a to ještě výrazněji než u nás. Drobné rozdíly jsem vnímal v nastavení kompetencí, například že u řady léků, které v Česku musí předepisovat odborník, v Německu může předepsat praktický lékař. V celkovém ohledu tam však výrazné rozdíly nebyly.
Co se týče Švýcarska, zde je hlavní osou zdravotní péče praktický lékař. Ten má ve Švýcarsku zřetelně významnější postavení i širší kompetence než u nás, může dělat i celou řadu výkonů. Druhý výrazný rozdíl byl ten, že ve Švýcarsku je pacient mnohem více vnímán jako partner. To se odráží například i v tom, že lékaři zde z velké části chodí v civilu a nevystupují jako nějaká privilegovaná profesní skupina. Partnerský vztah lékaře a pacienta je myslím dán zčásti také tím, že si pacienti sami platí a rozhodují o svém zdravotním pojištění. Měl jsem dojem, že díky tomu je i jejich přístup ke zdraví zodpovědnější.
Je něco, co byste, pokud by to šlo, rád aplikoval z ciziny do českého systému zdravotnictví?
To poslední, co jsem zmiňoval, tedy vnímání pacienta jako partnera, je, myslím, možné aplikovat v podstatě hned. Je pravda, že
i u nás se partnerský postoj vůči pacientům v posledních letech hodně posunul, což je rozhodně pozitivní vývoj. V Německu mne velmi oslovil racionální přístup k omylům, které se zdravotnictví ani nám lékařům nevyhnou. Přijetí zodpovědnosti za chybu, její komunikace jak mezi kolegy, tak vůči pacientům, je tam jakoby samozřejmou součástí profesní kultury. Nesetkal
jsem se s tím, že by se zdravotníci považovali nebo byli považováni za neomylné, ale ani s tím, že když někdo z kolegů chybu udělal, by byl ze strany ostatních kvůli tomu dehonestován. Za dobrý považuji i velmi prakticky nastavený systém předatestačního vzdělávání. A něco bychom si mohli vzít i z obecného německého nastavení, kdy se jednou přijaté rozhodnutí realizuje a během realizace se zpětně nezpochybňuje. I to je myslím jednou z příčin pověstné německé výkonnosti.
V čem naopak vnímáte jako lepší české prostředí?
To, že jsem se rád vracel do Čech je krom rodiny dáno tím, že mezilidská komunikace je tady spontánnější, srdečnější, člověk k člověku zde má blíž. V Německu má veškerá profesionální komunikace oficiálnější úroveň a jen málokdy jsem z ní cítil takové to bezprostřední lidské porozumění.
Kromě toho bych určitě vyzdvihl i české univerzitní vzdělávání. Po absolvování medicíny jsou mladí lékaři v Česku v průměru lépe vybavení než třeba ve Švýcarsku, kde je veškeré vzdělávání, až do atestace, velmi teoretické. I v Německu jsem si připadal co se týče odborných znalostí na srovnatelné úrovni jako němečtí kolegové.
Jak vás vlastně osud zavedl do Chrudimské nemocnice?
Na náhody sice úplně nevěřím, ale vlastně musím poctivě říct, že to byla náhoda. Když jsem se vrátil z ciziny zpět do vlasti, tak jsem rozeslal čtyři žádosti o místo lékaře s životopisem, na dvě jsem dostal odpověď hned a jedna z nich byla právě Chrudimská nemocnice.
Občas se mě někdo zeptá, proč právě sem za současné situace. Já jsem ale předem nevěděl o uzavření interního lůžkového oddělení. I přes tento deficit tu pracuji rád. Kolegyně a kolegové jsou tu kompetentní, v osobním kontaktu vstřícní, se sestrami na interním příjmu je radost pracovat. I celý komplement s laboratořemi, radiologií včetně akutních CT vyšetření je na dobré úrovni. Příjemné je, že je možné se ihned neformálně poradit s širokým spektrem ambulantních kolegů a kolegyň, což mi například v Německu velmi chybělo. Můžu jen doufat, že nedostatek lékařů na interně se rychle vyřeší a bude možné brzy lůžkové oddělení alespoň zčásti otevřít.
Řekněte ještě na závěr, jaká byla vaše cesta k medicíně? A proč jste si vybral právě internu?
Moje cesta k medicíně rozhodně nebyla přímá, medicínu nemám v genech. Otec byl muzikant a farář, maminka byla zlatnice, a až do čtvrtého ročníku na gymnáziu jsem byl přesvědčený že půjdu na MatFyz studovat astronomii. Teprve ve čtvrtém ročníku jsem se rozhodl pro medicínu. Přiznám se, že do teď se mi nepodařilo vzpomenout si na ten konkrétní moment, kdy jsem se pro medicínu rozhodl. Nejdřív to byl spíš humorný nápad se spolužákem, který chtěl jít také na MatFyz a nakonec skončil jako já na medicíně. Zpětně si říkám, že v astronomii chcete nějakým způsobem pochopit a vnímat celý svět, vesmír. A pro mě je teď takovým malým vesmírem člověk, takže tam vidím nějaký překryv. A interna? To do sebe opět zapadá – vždycky mě zajímal celek a interna je obor, který pohlíží na celek nemocného člověka nejvíce. Druhým důvodem pak bylo určitě to, že interna vyžaduje sociální kompetenci, tedy komunikaci s pacienty. A já i přes svůj věk mám stále pacienty rád i s nimi rád mluvím. A to, že můžu vnímat něco z jejich spletitých osudů, mne každý den obohacuje a je dar navíc.