Ortopedka Litomyšlské nemocnice a držitelka 3. místa v Národním tenisovém turnaji Ivana Dostálová radí: Vše je potřeba držet v rovnováze
Jak předejít pohybovým obtížím, udržet se v kondici a skloubit milovaný sport s náročnou profesí? To se dozvíte v rozhovoru s lékařkou Litomyšlské nemocnice.
Bylo vaším přáním být lékařkou již od malička? Vychází to z rodiny? Co vás k této profesi přivedlo?
Od malička určitě ne. Začalo se to formovat až na gymnáziu. Inspirací pro mě bylo zdravotnické prostředí, které jsem znala ze zaměstnání mé maminky, která pracovala jako staniční sestra na operačních sálech ve Fakultní nemocnici v Olomouci. Chodila jsem tam za ní. Velmi mě to prostředí přitahovalo. Bylo to takové tajemné, neznámé. Běžně se tam člověk nedostal. A taky jsem měla touhu pomáhat.
Proč zrovna tahle specializace? Není to jednoduchý obor.
To přišlo asi až koncem medicíny. Bavil mě sport. Původně jsem chtěla jít na rehabilitaci. To hodně souviselo s tím pohybem, se sportem. Pro rehabilitaci bylo potřeba mít atestaci z neurologie, interny nebo z ortopedie. Já jsem si vybrala ortopedii. Nastoupila jsem, a už po měsíci jsem věděla, že to je to, co chci dělat.
Říká se, že chirurgické obory jsou historicky více zastoupeny muži. Jak to vidíte vy? Jaká je vaše zkušenost?
Určitě tomu tak bylo. V době, kdy jsem nastoupila na ortopedii, to byl jednoznačně mužský obor. V dnešní době je to bráno už jinak, a i v ortopedii žen přibývá. Často jsem se setkávala s názorem, že žena nemá tolik síly, ale nezdálo se mi, že by mi někdy síla chyběla. Asi i díky tomu sportu.
Tušíte, kolik operací máte za sebou?
To opravdu nevím, spočítáno to nemám. Je pravda, že operativa u mě ustoupila do pozadí, protože jsem se ocitla shodou okolností, a nikterak plánovaně, více v ambulantní sféře. V nemocnici jsem už jen dva v dny v týdnu. Operativa u mě již není stěžejní, přestože jsem ji měla hodně ráda. Navzdory tomu i tak mám pocit, že mám svým pacientům co nabídnout, a umím jim pomoci.
S jakými potížemi se nejvíce setkáváte?
Lidé se dnes dožívají vyššího věku, takže více dochází k opotřebení nosných kloubů, tedy artróze kyčlí a kolen. Díky endoprotetice tyto pacienty vracíme zpátky do aktivního života. V ambulanci jsou velmi časté civilizační nemoci, jako jsou bolesti páteře, vyplývající ze sedavého způsobu zaměstnání. Část populace zase propadla zdravému životnímu stylu, jako je běhání, posilovna, různé druhy cvičení, a u těch zase často vidíme potíže z přetížení. Mou specializací je i neoperační dětská ortopedie. Zde v Litomyšlské nemocnici jsem zavedla preventivní vyšetření dětských kyčlí ultrazvukem, čímž se odstranilo dříve běžné rtg snímkování každého dítěte v rámci screeningu. V souvislosti se zavedením UZ vyšetření dětských kyčlí se celorepublikově již zcela výjimečně setkáváme se zanedbanými luxacemi a dyspláziemi kyčlí, protože se všechny tyto vady zachytí právě díky sonografii velmi časně, tedy v době, kdy ještě nečiní obtíže, a jsou řešitelné velice jednoduše, bez nutnosti operace.
Mění se způsoby léčby v letech?
V ambulantní sféře máme možnost využití neoperačního biostimulačního laseru, high energy laseru, rázové vlny. Ta hodně pomáhá v indikacích, které nevyžadují operační léčbu. V injekční formě lze aplikovat nitrokloubní výživu, tzv. viskosuplementaci, případně plazmu.
Co se týče změn v operativě, stále se zdokonalují implantáty a materiály, z kterých jsou vyrobené, ale i instrumentaria. Trendem je i zmenšení operačních přístupů – od zcela otevřených se u některých operací přechází k těm miniinvazivním artroskopickým, a dokonce i nanoskopickým operacím, díky čemuž je menší pooperační bolest i rychlejší rekonvalescence.
Ortopedie se řadí mezi fyzicky náročnější obory. Nakously jsme, že ráda sportujete a v podstatě tím se udržujete v kondici. Dokonce jste se čerstvě umístila na 3. místě v Národním turnaji v Březnici v kategorii Ženy open singl, který pořádala Česká lékařská tenisová společnost (ČLTS). Jak se vám daří skloubit svou profesi se sportem a zbývá vůbec čas na nějaké další koníčky?
To je to příjemné po práci. Zavřete dveře nemocnice a jdete se takzvaně vyblbnout na tenisový kurt. Jednak se tělo rozpohybuje, ale i hlava se tím udržuje v kondici. I ta duševní stránka je v medicíně hodně důležitá.
Jak dlouho hrajete tenis? Jak jste se k němu dostala?
V mém mládí nebyl tenis běžně dostupný. Nicméně mě nějakým způsobem raketové sporty přitahovaly. V dětství jsem hrála se svým bratrem na dvoře badminton, a taky jsme si „udělali“ z torza spadlé stodoly tenisovou zeď. Tenis jsem pak hrávala čistě příležitostně a amatérsky. Intenzivněji jsem začala hrát ve 44 letech se svým partnerem. Závodní tenis jsem začala hrát až o rok později, kdy si mě všiml tehdejší kapitán soutěžního družstva seniorů. Od té doby tuto soutěž hraji, nejprve to byla Východočeská krajská soutěž, kterou jsme vyhráli, a pak Východočeský krajský přebor seniorů. Podotýkám, že muži senioři jsou v tenise od 45 let, a ženy již od 30 let.
Kolikrát do týdne trénujete?
Tréninků už moc není. Spíš občas, když mě něco bolí. Ta bolest má příčinu ve špatné technice, proto když potřebuji něco změnit, vezmu si trenéra. Jinak hraji 1–4x týdně – dle situace. O víkendech hraji amatérskou ligu v Olomouci. Soutěže družstev – to jsou 2 měsíce v roce. Poslední má závodní aktivita byla na Národním tenisovém turnaji organizovaným ČLTS. Tohoto republikového klání jsem se účastnila již počtvrté. Bohužel existence této společnosti není příliš v povědomí lékařů, a proto bych chtěla pozvat kolegy–tenisty, jakékoliv úrovně, aby se neváhali do této společnosti přihlásit. Každoročně se pořádá národní tenisový turnaj, jež se nese ve velmi přátelském duchu, mimo kvalitního tenisu (dle kategorií věkových i výkonnostních) se nabízí příležitost setkání s kolegy celé republiky všech odborností. Každoročně se taktéž koná lékařské mistrovství světa v tenise, jehož je možnost se zúčastnit. Pro zajímavost, letos se koná v Orlandu.
Můžeme udělat něco pro prevenci?
Dělat vše rozumně, pohyb dávkovat přiměřeně. Vhodné je kombinovat různé sporty. Jednak tělo není vystavené jednostranné zátěži, a jednak se člověk jedním druhem sportu nepřesytí. Já mám ráda kromě tenisu také plavání, běhání, cyklistiku, in-line brusle, hory, feraty. Po každém sportu je třeba unavené svaly protáhnout, i jóga může hodně pomoci.
Sportovní výkony mám spojené i s cestováním. S přítelem jsme toho hodně procestovali. Vystoupali jsme na nejvyšší horu Evropy Mont Blanc, 2. nejvyšší horu Afriky Mount Kenya, 3. nejvyšší horu Afriky Jabal Toubkal, nejvyšší činnou sopku světa Cotopaxi v Equadoru.
Může mít i strava vliv na prevenci?
Každý to má nastavené jinak. Mám asi štěstí, že mi nechutnají nezdravé věci. Jím všechno, ale podvědomě tíhnu k tomu zdravému. Ovšem s vegetariánstvím, či dokonce veganstvím se neztotožňuji. Živočišnou bílkovinu tělo potřebuje, tím spíše tělo sportující. Nic se nemá přehánět. Na kongresu sportovní medicíny se rok od roku dovídám nové trendy. Vrcholovým sportovcům je jednou doporučován vitamín C, pak zase například magnezium anebo vodík. A v té souvislosti se začne prodávat přístroj na výrobu hydrogenované vody (pro rychlejší regeneraci). Přijde mi to hodně jako komerce, byznys. Možná na té nejvrcholovější sportovní úrovni to důležité je, ale většina z nás se obejde s vodou. Dříve jsem pila iontové nápoje, ale mám pocit, že úplně stejnou službu mi poskytne voda, případně s tím zmiňovaným magneziem. Co se týče chondroprotektiv, nechávám to na zvážení každého. Pokud po nějakém přípravku člověk pociťuje subjektivní zlepšení, není důvod si tímto přípravkem nepomoci. Nikomu ovšem neslibuji po žádném přípravku odstranění již rozvinutých degenerativních změn ani obnovu chrupavky.