50 let na dětském oddělení: Nedokážu si představit, že už bych nepřišla sloužit, říká zdravotní sestra

 Do Pardubické nemocnice nastoupila v roce 1970, hned po dokončení střední zdravotnické školy. „Všichni mi říkali, ať jdu na vysokou, ale já dál studovat nechtěla. Už od malička mě lákalo jít k dětem,“ říká Věra Chmelařová, zdravotní sestra, která dětem nakonec zasvětila celý svůj pracovní život. Na dětském oddělení Pardubické nemocnice pracuje dodnes, tedy už úctyhodných 50 let.

Náročné začátky

Věra Chmelařová na své začátky vzpomíná velmi ráda, ačkoli podle jejích slov ne vždy byly jednoduché. „Tehdy ještě nebylo všechno tak dostupné jako dnes. Často nebyly plínky, nebylo prádlo, nebyly jednorázové zdravotnické pomůcky, dudlíky i injekce jsme musely vyvářet. Vzhledem k tomu, že na oddělení jsme byly ve službě dvě sestřičky a mívaly jsme i 28 dětí na oddělení, práce bylo opravdu hodně,“ popisuje Věra Chmelařová, jejímž snem původně bylo pracovat na novorozeneckém oddělení, ale osud ji nakonec dovedl na oddělení dětské. I zde se nakonec její sen splnil a starala se o děti od narození do jednoho roku. „Práce to byla náročná. Kolikrát se stalo, že nepřišla paní na úklid, tak jsme sundaly zástěru, vytřely podlahu, umyly nádobí a pak se šlo zase léčit,“ vypráví s úsměvem zdravotní sestra.

Situace se však postupně začala měnit. Pracovní podmínky tehdejší doby se s těmi dnešními nedají podle Věry Chmelařové vůbec srovnat. „Dnes je to všechno mnohem lepší. Máme pomůcky, děti mají dostatek oblečení a mnohem dál je samozřejmě i samotná péče. Dříve neexistovala žádná specializovaná centra, takže na oddělení jsme měli i děti velmi těžce nemocné. Ani návštěvy nebyly dřív možné. Rodiče se mohli stavit jen ve středu a v neděli, lékař jim předal informace, mohli na oddělení nechat pár věcí a zase museli jít, bylo to těžké a s dnešní dobou se to nedá vůbec srovnávat,“ popisuje Věra Chmelařová.

Každý den něco nového

O práci na jiném oddělení nebo odchodu z nemocnice Věra Chmelařová nikdy ani nepřemýšlela. Přestože nabídek dostala několik, odejít nechtěla. „Mám ráda děti a mám ráda prostředí nemocnice, kde se pořád něco děje, není to stereotyp. Noční mi nikdy nevadily, naopak jsem díky nim měla víc času na rodinu. I dnes, po tolika letech, mě každý den něco překvapí, povzbudí. Jsou to drobnosti, které mě ale těší i po příchodu domů a vlévají mi radost. Třeba jen to, když se nám po dlouhé snaze s maminkou společnými silami podaří uspat zlobivá dvojčátka, nebo když se ke mně po letech přihlásí někdo na ulici,“ usmívá se Věra Chmelařová. Ta své zkušenosti během kariéry předávala i řadě nových kolegyň. „Vždycky jsem se snažila předat to nejlepší, ale zároveň jsem říkala, že každý si musí najít svůj způsob, svou vlastní cestu.“

Ani dnes by neměnila

Přestože by už nemusela, ještě dnes několikrát za měsíc na dětském oddělení slouží. „Už jsem si několikrát říkala, že přeci nemusím pracovat do nekonečna. Ale pořád si nějak nedokážu představit, že bych si řekla: Tak dnes sloužím naposledy, už sem nikdy nepřijdu,“ uzavírá Věra Chmelařová a dodává: „Kdybych si dnes mohla vybrat znovu, vím, že bych se rozhodla stejně. Je to krásná a naplňující práce, která má smysl.“