Obor bych neměnil. Skládat jednotlivé dílky na cestě k uzdravení mě fascinuje i po třiceti letech

Ačkoli na studiích toužil po očním lékařství, jeho profesní cesta nakonec vedla na internu. A dodnes nenastala chvíle, kdy by rozhodnutí zalitoval. „Vnitřní medicína je krásným základním oborem, který umožňuje celistvý náhled na pacienta,“ říká internista, kardiolog a zároveň náměstek léčebné péče Orlickoústecké nemocnice Vratislav Dědek.

S pacienty se denně potkáváte více než třicet let. Možná trochu předvídatelná otázka – stále vás to baví?

Podobnou jsem dostal nedávno od jednoho svého kamaráda, malíře a literáta. Ptal se mě, zda bych i dnes, po všech zkušenostech z dlouhých let v lékařské profesi, volil stejný obor. Bezprostředně jsem mu odpověděl, že ano. I přes mnoho událostí a zkušeností, přes pokračující vývoj nových léků, zavádění nových metod jak vyšetřovacích, tak i léčebných, po 31 letech zavádění kardiostimulátorů nebo složitějších systémů a po 33 letech praxe interního lékaře mohu říct, že mě medicína pořád baví. Zároveň mě ale kamarádův dotaz vedl k zamyšlení nad dřívější a současnou podobou této profese.

Jak moc se z vašeho pohledu proměnila?

Když jsem v 80. letech nastoupil jako nováček do nemocnice, dostal jsem na starost 25 lůžek standardního oddělení, židli na vyšetřovně a psací stroj. Po několika nezdarech jsem se naučil pečlivě zakládat „kopíráky“. Vše od anamnézy přes příjem nemocného, jeho vyšetřovací plán až po propouštěcí zprávu se tehdy psalo ručně na stroji. To byla zcela odlišná praxe od současné doby, kdy máme k dispozici počítače. V 90. letech pak zdravotní péče a medicína jako taková nejen v České republice zaznamenaly obrovský skok dopředu. Bylo úžasné se tohoto děje bezprostředně účastnit, být do něho vtažen – seznamovat se s novými léky, novými výkony, zavádět nové vyšetřovací a léčebné postupy. Jako příklad bych uvedl ultrazvuková nebo CT vyšetření, rozvíjející se katetrové metody jako koronarografie a mnohé další. Pro mě samotného toto období znamenalo, že jsem se začal vedle interního lékařství věnovat kardiologii, echokardiografii a kardiostimulaci v nemocnici Ústí nad Orlicí. Byla to krásná pionýrská léta.

O interně, jako jednom z nejobsáhlejších oborů, se vždy mluvilo jako o královně medicíny. Bylo vnitřní lékařství, respektive kardiologie vždy vaším vysněným oborem? 

V době studií jsem toužil po malém oboru, nejlépe očním lékařství. Praxe na jednotlivých klinikách ale toto moje pevné odhodlání nahlodala, a nakonec jsem se rozhodl pro internu. Je to obor, který umožňuje náhled na pacienta jako celek a který má velmi úzké vazby s mnoha dalšími obory, jako jsou neurologie, kožní lékařství, oční lékařství, ortopedie a mnoho dalších. I přes pokračující specializaci v každém medicínském oboru zůstává vnitřní lékařství krásným základním oborem. Získání všeobecného přehledu v rámci interny je úžasný základ ať už k pokračování v kariéře internisty, nebo k nějaké specializaci, kdy tento odborný přesah ocení vždy jak pacienti, tak kolegové. 

Jak dnes vzpomínáte na své první roky po nástupu do Orlickoústecké nemocnice? 

Během prvního roku v nemocnici Ústí nad Orlicí, kterou jsem si vybral jako své budoucí pracoviště, jsem absolvoval tříměsíční pobyt v nemocnici Červená Voda, kam jsme jako mladí lékaři jezdili vypomáhat z důvodu nedostatku kmenových lékařů v tamním zařízení. Na tomto pracovišti a později v plicní léčebně jsme se vystřídali všichni. Vždy jsme na toto období rádi vzpomínali jako na období důležité pro získání neocenitelných medicinských zkušeností. Přicházíte do kontaktu se vším, co nemocné trápí, a jste skutečně lékařem v první linii. Zároveň jsem měl pokaždé štěstí na školitele, na kolegy, kteří mě vedli zejména v prvních letech mé medicinské praxe. Povinnost odebrat anamnézu od nemocného, osobně ho vyšetřit, stanovit vyšetřovací a léčebný postup a sledovat pod dohledem dopad své práce na stav nemocného vždy bylo a stále je fascinujícím procesem. Všechny výtky, opravy postupu a mnohé otázky při vizitách a ranních hlášeních dnes vnímám jako neocenitelnou školu s pozitivním efektem do dalších let. S láskou vzpomínám na mnohé kamarádské přestřelky vzájemných otázek a odpovědí, které obohacovaly nejen nás, mladší lékaře, ale i ty starší. 

Vy sám dnes již máte mnoho zkušeností, a nejen pro začínající lékaře jste autoritou, od které se mohou učit. Jsou nějaké rady, které byste dal medikům a čerstvým lékařům?

Jako internista bych si v první řadě přál, aby mnozí z nich chtěli poznat minimálně základy vnitřního lékařství a na nich dále stavěli v dalších oborech. Nedílnou součástí medicínské praxe bylo a je zajištění dostupné 24hodinové péče pro pacienty nejen ležící v nemocnici, ale i pro nově příchozí akutní nemocné. Jak jsem sám poznal, zejména pro začínající lékaře toto vnímám jako důležité, protože se daleko rychleji naučí v koncentrovanější podobě to, co by vnímali dlouhou dobu při normálním provozu. Určitě by se také neměli bát výzev, které jim současná medicína nabízí. A v neposlední řadě by se neměli obávat nástupu do menších nemocnic, protože tam se stanou opravdu plnohodnotným členem týmu od prvních dní. Ochotní starší lékaři se totiž velmi rádi podělí o své medicínské zkušenosti a rady. Moje osobní zkušenost s řadou našich nemocnic mi v tomto dává za pravdu.