Ten hned v prvních dnech rusko-ukrajinského konfliktu pomáhal na Ukrajině s péčí o raněné a s převozy žen a dětí z nebezpečných zón do bezpečí. „Dopředu jsem nevěděl, jestli tam pojedu na týden nebo na dva měsíce. Tato mise trvala dohromady 11 dnů. Původně jsme měli jet do Lvova, nakonec jsme ale zamířili do Poltavy. Tam jsme pomáhali v nemocnici, kde jsem se podle své odbornosti zabýval anesteziologií a intenzivní medicínou na neurochirurgii,“ podotkl lékař, z jehož pohledu tato ukrajinská mise splnila účel „pouze částečně“.
Standardní práce v nemocnici
„Nevařili jsme tam čaje, pomohli jsme, ale bylo vidět, že by se v nemocnici klidně obešli i bez nás, jen by měli trochu více práce. Nemocnice tam v nějakém režimu funguje. Podobně, jako jsme v Litomyšli existovali v covidovém režimu, tak tady jedou ve válečném. Nedělají se plánované operace, ale pouze akutní případy. Nebylo to ovšem tak, že by se tam hrnuly stovky zraněných,“ poznamenal Jiří Jadrný.
„Šlo v podstatě o standardní práci ve fungující nemocnici. Nebyla to žádná šílená katastrofa,“ řekl lékař ARO Litomyšlské nemocnice, který měl díky této zkušenosti možnost blíže poznat ukrajinské zdravotnictví. „Zjistil jsem, jaký tam mají systém, s jakým vybavením pracují. Z profesního hlediska to bylo velmi zajímavé,“ svěřil se Jiří Jadrný.
„V něčem jsou na Ukrajině i třeba 30 let zpátky, ale v některém vybavení a způsobu vedení anestezie zase trošku vepředu. Zaujalo mě, že na operačním sále měli dva stoly. To jsem ještě nikde jinde neviděl,“ přiznal lékař. „S některými postupy, které běžně používáme v Česku, se tam nesetkáte. Ne proto, že by je neznali, ale nemají na ně vybavení. Léky, které u nás stojí stokoruny, jsou tu za stovky dolarů. Nevím, jak je to možné,“ řekl doktor Litomyšlské nemocnice.
Na mise jezdí už 23 let
„Z odborného hlediska je každá něčím zajímavá. Zároveň dá člověku možnost dostat se mnohem blíže k lidem a udělat si vlastní názor na situaci, která v místě panuje,“ vyjádřil se Jiří Jadrný.
Ten z Ukrajinců cítil velkou chuť bojovat za svůj národ. „Konflikt je určitě hodně sjednotil. Už kousek za frontou vidíte nejen vojáky, ale i dědečky s brokovnicemi, kteří jsou odhodlaní bránit svou zem. A přitom jde třeba o oblasti, kde se víc mluví rusky než ukrajinsky,“ všiml si lékař, podle něhož však život ve většině ukrajinských měst běží v rámci možností dál.
„U reportáží z Mariupolu a Charkova se v médiích objevují vždycky záběry na nejvíc zničená místa. Ve městech, co jsou 100 kilometrů za frontou, oznámí čas od času letecký poplach, párkrát i slyšíte, že někde něco spadlo, ale spíš někam do pole za město než do města. Ta jsou sice vylidněná a otevřené mají jen obchody s potravinami, ale lidé se asi víc bojí toho, co by se mohlo stát, než že by tam byla vidět nějaká obří apokalypsa. Ovšem přímo na frontě jsme nebyli,“ upozornil Jiří Jadrný, který si je ale vědom toho, že jako zdravotník běžně zasahující při nejrůznějších katastrofách či válečných konfliktech může mít trochu posunutý práh vnímání než běžný smrtelník.
Profesionální deformace je znát
„Nějakou profesionální deformaci asi mám. Uvědomil jsem si to už po své první misi, kdy jsem nastoupil do práce, kde lidé řešili úplně jiné věci než já. Tehdy se tam někdo začal bavit o tom, že si koupil novou pračku za 10 tisíc. Tehdy mi to přišlo strašně moc peněz, že bych si raději koupil nějakou starší a zbytek dal na letenku na novou misi,“ vyjádřil se lékař, který pomáhal například v Kosovu, Haiti, Libyi, Srí Lance, Afghánistánu či rumunského Banátu.
„Ne každá mise vyjde podle vašich představ. Mezi ty nejsmysluplnější řadím tu v Banátu. Jezdil jsem tam opakovaně v letech 2006 až 2011 jednou za šest týdnů na týden. Žijí tam etničtí Češi. Naprostá většina mladých odešla do Čech, takže v Banátu zbyli hlavně lidé důchodového věku, kteří si jako soukromí zemědělci neplatili zdravotní pojištění, a tak nemají nárok na důchod. Se zdravotní péčí to tam bylo složité. Setkal jsem se zde se spoustou nemocí, které v Česku jsou dávno zaléčené, ale v Banátu nebyly. Fakticky jsem tam působil jako obvodní lékař pro české vesnice. Moc rád na to vzpomínám. Ti lidé byli opravdu vděční za to, že tam jsme a pomáháme,“ svěřil se Jiří Jadrný.
Naopak v Libyi pro změnu cítil, že o pomoc zdravotníků místní zase tolik nestojí. „V podstatě nám naznačili, že od nás nepotřebují nic, kromě zbraní a politické podpory,“ podotkl lékař a humanitární pracovník v jednom.
Nejtěžší část mise?
Co považuje za vůbec nejtěžší část mise? „Domluvit se na pracovišti, abych na misi vůbec mohl. Služby se plánují měsíc a půl dopředu. Ve chvíli, kdy se rozhodnu, že někam vyjedu, tak to znamená, že práci za mne musí udělat někdo jiný. Naštěstí je vedení ARO i Litomyšlské nemocnice velmi vstřícné. Už když jsem nastupoval, tak jsem se dohodl, že bych na tyto mise dostával případně i neplacené volno. Zatím to nebylo potřeba, stačí mi na ně dovolená a náhradní volno,“ uvedl Jiří Jadrný.
„Například v případě této rusko-ukrajinské války jsem věděl, že bude. Jen jsem na den přesně neodhadl, kdy začne. Nikdo to se mnou bohužel předem nekonzultoval,“ dodal v žertu. „Ale že vypukne, mi bylo jasné den předem, kdy na prvním kanálu ruské televize celý den hráli marše a Putin děkoval vojákům a jejich matkám. To mi došlo, že ruský prezident je k útoku na Ukrajinu rozhodnutý,“ líčil lékař ARO, jemuž i při misi pomohla dobrá znalost ruských i ukrajinských reálií.
„Do Ruska jsem soukromě docela často jezdil a ani na Ukrajině jsem teď nebyl poprvé. Ani s jazykem problém nemám. Ruštinu jsem se učil deset let a ukrajinština je něco mezi ruštinou a češtinou. Žádnou jazykovou bariéru jsem tak překonávat nemusel. S kolegy jsem však mluvil spíše rusky. Ptal jsem se, jestli jim to nevadí, když je to jazyk okupantů, ale speciálně na východě Ukrajiny to bylo v pohodě. Přece jen, v ukrajinštině mají některé léky jiné názvy nebo i terminologie je trochu odlišná od té naší a třeba číst něco, když to ještě napíše doktor svým písmem, by bylo asi moc,“ usmíval se Jiří Jadrný.
Ten cestou zpět z této mise asistoval jako lékařský doprovod při převozu pacienta ze Lvova. „Měl na útěku autonehodu, a tak potřeboval pomoc,“ vysvětlil doktor litomyšlského ARO. „Převáželi jsme i těhotnou paní s malým dítětem, která měla v Česku už svou maminku,“ dodal Jiří Jadrný, který by se rád, pokud bude potřeba, na Ukrajinu znovu vrátil.
Jak je možné pomoct?
„Momentálně mám pocit, že to není nezbytně nutné. Navíc některé aktivity si financujeme částečně sami. A to se nedá táhnout donekonečna, takže teď tyto činnosti spíše utlumujeme,“ pravil lékař, podle něhož je možné aktivity dobročinné organizace Lékaři a záchranáři Čech a Moravy na Ukrajině podpořit. „O našich záměrech informujeme i na Facebooku. Zájemci zde najdou rovněž číslo účtu, které je 194355167/0300, variabilní symbol 1010,“ shrnul doktor, který zároveň působí i na záchrance.
„Oproti misím a ARO je to trochu klidnější práce. Tam člověk pacienta zajistí, odevzdá kolegům a má vystaráno. Ale tím, že jsem i v životě asi docela akční, tak bych neměnil. Práce na ARO v Litomyšlské nemocnici mi přijde zajímavá, naplňuje mě a baví,“ zdůraznil Jiří Jadrný.
Kompenzace nešťastných lásek
„V případě misí jsem si říkal, že války a arabské země už vynechám. Jednou z mých předchozích misí byla Sýrie a tam jsem zůstal o pár měsíců déle, než jsem chtěl a bylo to nedobrovolné. Přiznám se, že jsem byl docela rád, když jsem se odtamtud dostal zpět. Ale na Ukrajinu jsem se zase nechal ukecat,“ doplnil lékař. „Blízcí už se s mými misemi asi smířili. Navíc často slouží jako kompenzace nešťastných lásek. Většinou, když mne někdo opustil, tak jsem vyrazil na nějakou misi, abych měl jiné starosti,“ uzavřel Jiří Jadrný.
