Stoupá zájem zdravotníků o multioborovou spolupráci při léčbě chronických ran a kožních defektů. To je nejcennější poznatek, který přinesl patnáctý ročník celostátního kongresu České společnosti pro léčbu rány s mezinárodní účastí v Pardubicích. „Tato medicínská oblast jednoznačně vyžaduje spolupráci odborníků z mnoha oborů. Nelze si myslet, že všechno zvládnu sám, občas je potřeba pomoci či konzultace jiného specialisty. Je velice pozitivní, že nutnost multioborové spolupráce už lékaři i sestry začínají chápat,“ pronesl Ivo Bureš, předseda České společnosti pro léčbu rány a primář Geriatrického centra Pardubické nemocnice.
15. celostátní kongres České společnosti pro léčbu rány na téma „Mezioborová spolupráce při léčbě ran a kožních defektů“ se konal ve dnech 26. a 27. ledna 2017 v kongresovém centru pardubické Univerzity. Jeho spolupořadateli byly Pardubická nemocnice a Fakulta zdravotnických studií Univerzity Pardubice. Akce se uskutečnila pod záštitou hejtmana Pardubického kraje Martina Netolického a rektora Univerzity Pardubice Miroslava Ludwiga, v čestném předsednictvu byla i ředitelka odboru ošetřovatelství a nelékařských povolání Ministerstva zdravotnictví ČR a hlavní sestra ČR Alice Strnadová.
Kromě českých a slovenských zdravotníků se kongresu zúčastnili i odborníci z Velké Británie, Nizozemí a Portugalska.
Pane primáři, každým rokem se zvyšuje počet účastníků kongresu. Bylo tomu tak i letos? Vydařil se patnáctý ročník?
Letos byl opět velký zájem, měli jsme pravděpodobně nejvíce účastníků v celé historii kongresu. V průběhu dvou dnů jsme měli přes 1100 účastníků. Tímto počtem se už dostáváme na hranu prostorových možností, ale vše jsme zvládli. Obsahově byl kongres určitě velice vydařený, program přednášek a workshopů byli zajímavý. Potěšilo nás, že se tady sešlo mnoho mladých lidí z řad lékařů i nelékařských zdravotnických pracovníků s výrazným zájmem o problematiku léčby a hojení ran a se schopností diskutovat, což v dřívějších letech nebylo. V tomto směru má kongres významný přínos. Zájem mladých zdravotníků o tuto problematiku je určitě velice pozitivní. Navíc vědí, o čem mluví. To vnímám jako nejpozitivnější. Hovořil jsem i se zástupci řady vystavovatelů. Sami mi říkali, že letos je to jiné.
Účastníci kongresu už k nim na stánek nechodili jen s otázkou, co mají letos nového. Přišli diskutovat cíleně k věci a k celé problematice. Bylo na nich vidět, že už něco znají. To je nádherné. Během patnácti let se kongres tímto způsobem rozšířil a zkvalitnil, což je perfektní. Udělal se kus práce. Jsem rád, že jsme trošku přispěli k propojení oborů a ke vzájemné spolupráci. To považuji za hodně důležité. Dá se tedy říct, že se multioborová spolupráce při léčbě chronických ran a defektů rozvíjí? Určitě. Zejména u mladších lékařů a sester. Ti chápou důležitost spolupráce specialistů z různých oborů víc. Ale samozřejmě i mezi staršími zdravotníky jsou lidé osvícení, i když více je těch, kteří se soustředí výhradně na svůj obor.
Zájem mladých lékařů a sester ale může do této problematiky vnést „svěží“ vítr, že?
Zejména mezi lékaři. U sester je to více automatické, protože jsou zvyklé přecházet z jednoho oddělení na druhé. Lékaři tak ne. Proto mám radost z jejich zájmu. To je zároveň pozitivní zpráva pro pacienty s těmito zdravotními obtížemi. Spolupráce specialistů z různých medicínských oborů je jedním z klíčových základů úspěšné léčby. S tím souhlasím. Zároveň ale na kongresu zaznělo i několik přednášek na téma, které bych nazval „mnoho psů, zajícova smrt“. Byly o tom, že pacienti měli problémy, ale lékaři si je mezi sebou předávali a terapie se odkládala. Každý postupoval podle svého a nedomluvili se navzájem. Bylo to v nemocnicích, kde si každé oddělení jede po své linii. Bylo zajímavé, že o tom vůbec hovořili. Takže přednášky ukazovali nejen multioborovou spolupráci, ale také nespolupráci a následné dopady.
Pokud si ale z nespolupráce vezmou zdravotníci ponaučení, je určitě vhodné na takový postup poukázat. Souhlasíte?
Samozřejmě. Je potřeba mluvit i o takových situacích. Na nich se pak potvrzuje důležitost multioborové spolupráci.
Na kongresu tradičně vystupují i odborníci ze zahraničí. Jakými tématy obohatili letošní program?
Zajímavou přednášku měl člen Rady Evropské asociace hojení ran EWMA Mark Collier, který hovořil o velkém centru pro hojení ran ve Velké Británii. Účastníky kongresu seznámil i se systémem vzdělávání lékařů a sester v oborech zabývajících se touto problematikou a s různými certifikačními kurzy. Viceprezident Portugalské společnosti pro léčbu ran Paulo Alvés se zaměřil na nová doporučení světové a evropské asociace při hojení ran. Celkově se dá říct, že všichni zahraniční hosté přispěli svým zajímavým dílem ke kvalitě programu.
Drží české zdravotnictví v této oblasti krok s Evropou a se světem?
Bohatě. Možná jsme se podceňovali, ale jsme minimálně na stejné úrovni. I když leckde mají sestry větší pravomoci, u nás je to někdy ještě zbytečně moc svázané. Když jsou zkušené a mají adekvátní vzdělání a kurzy, mohly by dělat podstatně víc, kdyby jim to umožnila legislativa. U nás je nositelem výkonu stále lékař, což třeba v domácí péči je často zbytečné. U řady výkonů v rámci převazů a léčby ran by sestra mohla nést zodpovědnost sama a lékař by byl v těchto situacích jako konzultant. Léčba ran je týmová spolupráce.
Dušan Korel
