Přítomnost při autonehodě, zjištěné závažné onemocnění, úmrtí v rodině. V životě každého člověka nastanou nejrůznější nepříjemné situace, které mají výrazný vliv na jeho psychiku. Silní a odolní jedinci si s nimi dokáží poradit sami. Pro řadu lidí je to však nad jejich síly, ovšem jen někteří vyhledají odbornou pomoc psychologů. „Vždy záleží na závažnosti situace a na potenciálu daného člověka se s tím vyrovnat. Psycholog určitě nemusí zasahovat při každé nepříjemné události, která někoho potká. Ale je určitě vhodné mít v aktivní paměti, že existujeme a poskytujeme tyto služby,“ říká vedoucí oddělení klinické psychologie Pardubické nemocnice Jan Bažant.
Nemusí se vždy jednat jen o situace týkající se jedince. Čerstvým příkladem je zřícení střechy nové sportovní haly v České Třebové při mládežnickém florbalovém turnaji. Oddělení klinické psychologie operativně provedlo krizovou intervenci mezi účastníky této události. „Kontaktovali nás sami rodiče chlapců a následně i trenér týmu. Rozhodli jsme se pro skupinovou krizovou intervenci s chlapci, kterou jsme považovali za nejrychlejší a nejúčinnější, a edukaci a vysvětlení rodičům. Někteří z nich totiž byli také přímými účastníky,“ vrací se Bažant k nedávné události. Byť při zřícení střechy nedošlo k žádnému vážnému zranění či dokonce úmrtí, přece jen šlo o mládežnickou sportovní akci.
Je v takovém případě zásah do psychiky citelnější, když se jedná o děti?
Jakékoliv neštěstí se do vás otiskne nějakým způsobem bez ohledu na to, zda jste dítě nebo dospělý. Kluci jsou adolescenti, mají v tuto chvíli vybudované relativně dobré obranné mechanismy. Nejdůležitější z hlediska psychologické intervence je včasnost, aby se nezačaly tvořit stavy úzkosti a obavy. Vedlo by to k tomu, že se člověk začne vyhýbat určitým situacím a stahovat se ze sociálního dění. Je potřeba zasáhnout dřív, než se akutní stresová reakce rozvine do nějaké duševní poruchy, která by již byla hůře léčitelná.
V případě účastníků českotřebovské události se jednalo o jednorázovou psychologickou pomoc? Nebo si vyžádá dlouhodobější terapii?
V tuto chvíli se nám to podařilo zvládnout jednorázově. Ale vytipovali jsme některé jedince, u nichž jsme navrhovali, že se na nás mohou znovu obrátit, když budou cítit potřebu. Zatím se však nezdá, že by někdo okamžitě potřeboval trvalejší psychologickou péči. S chlapci i jejich rodiči jsme probrali zásady, jak fungovat dál. A nyní nějaký čas vyčkáme. Další vážnější intervence by mohla následovat po čtrnácti dnech nebo po měsíci, pokud by se stav výrazně zhoršil, vedl k nějakému diskomfortu v kvalitě života a nadále by přetrvávaly stejné příznaky nebo se nejevila tendence ke zlepšení. Potom bychom postupovali intenzívněji.
Při této události nám hrálo do karet, že se obešla bez vážných zranění a že byla rychle zvládnutá. Pomohli i rodiče. Zejména jedna maminka se velmi angažovala a provedla nejranější intervenci.
Třeba u zlomeniny je přibližně jasné, jak dlouho léčba potrvá. Ale u psychických obtíží je terapie asi ryze individuální a časově náročnější a těžko předvídatelná, že?
Odpovídá osobnosti daného jedince před neštěstím, před úrazem, před vznikem události, která ho k nám přivedla. A také k tomu, jak byl zvyklý řešit situace předtím a jaký průběh měla samotná událost. V případě České Třebové naštěstí dopadla dobře, nikdo nebyl vážně zraněn. I přesto se i tady už začaly objevovat katastrofické postupy v myšlení, kdy člověk začne vidět situaci horší, než ve skutečnosti je. Naše paměť si začne dokreslovat nějaké detaily, kterých jsme si tehdy ve velkém shonu ani nemohli všimnout. Pokud tento stav neošetříme, detaily nabývají na stále větší závažnosti a vedou k většímu pocitu ohrožení, než reálně mohl být.
To už by byl problém. Je dobré si promluvit o tom, jak lidé vše vnímají, co si pamatují, čím si jsou jistí na sto procent, v čem jde jen o domněnku. Je potřeba podpořit léčebnou stránku a interpretace, kterou vedou k tomu, že situace sice byla vážná, ale že ji zvládli, že se nikomu nic nestalo a že budou moci dál žít úplně normálně jako předtím. A rodiče ujistit, že pomáhali správně a že třeba stav jejich dětí může mít výkyvy, což je ale běžné. Navíc vědí, kam se případně mohou obrátit o pomoc.
Ví i široká veřejnost o službách psychologů? Jaké jsou vaše poznatky, třeba i na základě této události?
Lidé si pomalu začínají uvědomovat, že nemusí volat jen krizová čísla 150, 158, 155 nebo 112, ale mohou v případě přetrvávajících obtíží vyhledat péči psychologa. Vědí, že existují nějaké linky bezpečí, kde jim poradí. Problémem je samozřejmě kapacita, neboť je velký nedostatek psychologické péče a zejména krizové intervence. V Pardubické nemocnici jsme se s tím dlouho potýkali. Naše schopnost zajistit rychle program pro oběti neštěstí nebo větších nehod byla snížená. Situace se však zlepšila v souvislosti s plánem nové psychiatrie a rozšířením její kapacity. I my jsme snažili navyšovat naše počty a víc se specializovat na různé oblasti a okruhy pacientů, které jsme dosud neměli šanci vyšetřovat.
Má však smysl hned po nešťastné události vyhledat psychologa, když se důsledky na psychiku mohou projevit až s odstupem času?
Vždy záleží na tom, co se stane, a na typu události. Když se psycholog vyhledá až naposledy poté, kdy se zaléčí tělo, může již někdy vzniknout problém. Pak se potýkáme se zatuhlým stavem a reakcí. Lidé přicházejí s odstupem měsíců a v horším případě i let. Ke mně nedávno přišel pacient tři roky po nějakém traumatu. Než se vůbec dostaneme k jádru věci, bude nám to trvat dlouho. Možná kdyby byl v naší péči od začátku a měl hned možnost mluvit s psychologem, šlo by vše zvládnout během dvou, tří, pěti sezení a pak už by nebyla potřeba další péče. Takhle se bude jednat o desítky sezení a výrazně delší terapii.
Obecně by bylo lepší, kdyby člověk měl hned možnost kontaktovat psychologa a na základě dvou tří setkání by se zhodnotilo, zda již situaci zvládne sám. To vůbec neznamená, že třeba přestane truchlit po ztrátě někoho blízkého. Ale už tuší, co s tím může dělat, jak s tím může pracovat, jak se s tím zdravěji vypořádat. Je to mnohem lepší, než nikomu nic neříkat a dusit v sobě starosti. Dost často pak obtíže mohou přerůst do dlouhodobějšího nepříznivého duševního stavu.
Radíte tedy vyhledat psychologa v řádů dnů či týdnů po traumatizující situaci?
Třeba i „preventivně“ s ním absolvovat jedno dvě sezení, při nichž se může ukázat, že vaše pomoc není potřeba, než celou situaci podcenit. Byl bych osobně pro to. Lidem by to pomohlo orientovat se v situaci a mít návody, jak postupovat dál. Psycholog někdy funguje i jako „překladatel“ informací, které se pacienti dozvědí od lékaře. Pololaickým způsobem jim může přiblížit a vysvětlit, o co se jedná. Samozřejmě lékařské zprávy jsou v rukou lékařů, ale my můžeme pomoci ošetřit obavy z toho, co to znamená, jak to bude dál. Lékaři jednají profesionálně, zaměřují se na záchranu života, na léčbu onemocnění. Psycholog se snaží ošetřit člověka, aby se s krizí dobře vypořádal do budoucna. Kouká se kousek dál než za hranici zahojení aktuální rány.
Často se asi pacient potřebuje klidně vypovídat, na což v lékařské ambulanci není prostor, že?
Když máte v čekárně dalších 50 pacientů, které musíte vyšetřit a napsat lékařskou zprávu, na rozhovor vám nezbývá moc času. U nás je místo a prostor se na chvilku nad diagnózou zastavit, zamyslet se s pacientem a probrat důsledky v jeho sociálním kontextu. Jaké dopady to bude mít pro jeho život, co on od toho očekává, jak se k tomu staví on i rodina. Někdy tohle opravdu stačí, pacienti pak mají mnohem menší strach z toho, co se bude dít, a jsou schopni se poprat s vážnými onemocnění. A perou se s nimi lehčeji. Naopak když člověk dusí starosti v sobě, může se narušená psychika odrazit i ve zhoršeném zdravotním stavu. To se může stát.
Ale může nastat ještě něco horšího. Pokud lidé nemluví s lékařem o svých starostech a nemohou je nikde sdělit, objevují se pak i pochybnosti, zda je léčba správná. A i když jsou léčeni správně, nastavuje se nespolupracující přístup k léčbě, což už je velký problém. V medicíně známe tzv. placebo efekt. Některé léky působí jen proto, že věříme v jejich fungování. Vedle toho je také nocebo efekt. Některé léky nebudou fungovat, protože lidé věří, že nebudou fungovat a že jim budou škodit. S tím pak souvisí nesouhlas se způsobem léčby, nedocházení na pravidelné kontroly, odmítání léků, zatajování důležitých informací lékaři. To se pak už odrazí na zdraví daného jedince. Někdy to může vzniknout z obrovského strachu ze zjištěného onemocnění a z důsledků pro život.
Dnes si na internetu snadno dešifrujete každou diagnózu. Informace si na internetu najdete, to je pravda. Jenže ne každý si je umí vysvětlit správně. Co napíše odborník pro jiné odborníky, nemusí být úplně srozumitelné pro pacienta. Může si to vyložit způsobem, který je pro něj nějakým způsobem ohrožující. Proto je důležité, aby tady byl psycholog a mohl mu porozumět situaci.
A je mnoho dalších oblastí, kdy je jeho pomoc vhodná. Primárně neslouží k záchraně života nebo fyzického zdraví, ale sekundárně má dopad na obě složky.
Radil byste tedy každému, koho potká zásadní změna v životě typu úmrtí manžela, tatínka, zjištění závažné diagnózy, přítomnost při autonehodě, aby kontaktoval psychologa?
Psycholog by určitě neměl stát u každého lékařského výkonu a interpretovat to lidem. Navíc spousta lékařů umí provést mikroterapeutické zásahy sami, protože jsou empatičtí a umí na pacientech poznat, co zrovna potřebují. Zároveň řada lidí má dostatečně silnou osobnost na to, aby se problémem vypořádali bez cizí pomoci. Ale je dobré, aby lidé o nás věděli a aby to měli v aktivní paměti.
Dušan Korel
