Jak bojovat se stresem? Zachovat si nadhled a naučit se relaxovat, říká psycholog Jan Bažant

Jak bojovat se stresem? Zachovat si nadhled a naučit se relaxovat, říká psycholog Jan Bažant
23. února 2021
Zdravotníci i mnozí lidé nejen z oblasti zdravotnictví, ale i dalších profesí, zažívají v posledních měsících tlak, kterému nikdy dříve nečelili. Pandemie přinesla nové úkoly a pracovní i mimopracovní situace, na které bylo nutné rychle reagovat. Zvládání takového tlaku není jednoduché a každý ho může prožívat jinak. O tom, co je to stres a jak se s ním můžeme vypořádat pohovořil vedoucí psycholog oddělení klinické psychologie Pardubické nemocnice Mgr. Jan Bažant. „Pojem stres je dnes trochu takový ‚buzzword' – hodně se o něm mluví, což vede k tomu, že se přestane vnímat jako ohrožující věc. Stres ale může být závažnou záležitostí, kterou je potřeba řešit.“

Co stres vůbec je a proč se v současné době může objevovat více než kdy jindy?

Stres je stav silné frustrace, kdy je člověk vystaven nějakému nadměrnému nebo dlouhodobému podnětu, nebo je nucen setrvat v nějaké nesnesitelné pozici. Přesně tuto definici současná situace splňuje. Je pandemie, to znamená, že jsme nuceni setrvat v dané situaci – obzvlášť zdravotníci – nemohou opustit svoje povolání, protože mají zodpovědnost za nemocné pacienty. Kromě toho se může jednat o pacienty, kteří mají komplikace, s nimiž se zdravotníci dříve nesetkali, a všechno to trvá už dlouhou dobu bez vidiny zlepšení. Navíc se objevují i další okolnosti – narušení denního rytmu, tedy více přesčasů, méně času na odpočinek. A stres je pak komplexní odpovědí organismu na všechny tyto působky dohromady.

Co může být prvotním spouštěčem stresu?

Každý z nás má určitou kapacitu zvládat zátěž a na každého působí jiné podněty. Někdo vydrží opravdu hodně a někomu stačí, že si ráno nedá kávu. Záleží na tom, jak je kdo odolný, a říct obecné vodítko je velmi složité. Důležité je ale identifikovat, co právě pro mě je tím zlomovým bodem, kdy už stres přestávám „dávat“ a začíná se ukazovat, že je nad moje kapacity.

Lze tedy rozlišit nějaká stadia stresu?

Průběh stresu můžeme rozdělit na několik fází. V té první jsme ještě schopni přizpůsobit situaci a kontrolovat to, co se kolem nás děje. To znamená, že sice cítíme, že toho máme „až až“, ale chodíme do práce a pořád ještě si říkáme „udělám to, zvládnu to“.  Když ale nastoupí míra stresu, kterou už nezvládáme, naše tělo nejprve reaguje nějakým šokem a naše výkonnost klesne. Pak ale nastane takzvaná kompenzační fáze, kdy se stresu snažíme postavit, nějak ho zvládnout, vzpružíme se. To nás dostane do fáze rezistence, kdy se celý organismus na vnitřní úrovni fungování snaží bránit stresové situaci a aktivuje obrovské zásoby energie, které v sobě máme. Zde pak záleží, jakou má kdo rezervu těchto zásob. Jakmile se tyto zásoby energie vyčerpají, přichází fáze dekompenzace – to znamená, že nám rezervy došly a mohou se rozvinout nějaké poruchy, onemocnění a v extrémním případě může nastat i smrt.

Může se stát, že si člověk plně neuvědomuje, že je pod stresem, ale už se v něm něco odehrává?

Projev reakce na stres si lidé často uvědomí až potom, co se dostanou za nějakou hranu a zjistí, že už dříve se u nich objevily „blikající kontrolky“. Velmi často to jsou nějaká psychosomatická onemocnění, která člověk nevyhodnotí jako závažná, například poruchy pozornosti nebo drobné obtíže, které naznačují, že se něco děje, ale většinou jim nevěnuje velkou pozornost. Až do té chvíle, kdy přijde zlom nebo závažná událost, která zaměří pozornost na skutečné problémy a jejich rozsah. Většina lidí i jejich okolí jsou pak velmi překvapeni, že se něco děje. K tomu se pojí známý pojem burnout, tedy syndrom vyhoření. Jedná se o konečné stádium procesu, při němž lidé, kteří se hluboce emocionálně něčím zabývají, ztrácejí své původní nadšení a svou motivaci. S příhodnou metaforou, jak si představit syndrom vyhoření, přišli autoři Freudenberger a Richelson, kteří říkají, že člověka se syndromem vyhoření si můžeme představit jako budovu, která se zdálky zdá být v pořádku, má obvodové zdi, ale když přijdete blíž, zjistíte, že uvnitř je vyhořelá, je to ruina, ze které zbyla jen venkovní schránka. A přesně tak fungují vyhořelí lidé – zdálky jsou na tom celkem dobře, ale když začnete zkoumat zblízka jejich stav, zjistíte, že jsou zruinovaní, vyčerpaní, demotivovaní a bez pracovního zaujetí. A může to být i tím, že kladou nerealistické požadavky sami na sebe.

Takže stres si člověk může vyvolat i sám v sobě, aniž by na něj působily nějaké závažné vnější faktory?

Ano. Roli v tom může hrát už zmíněná zranitelnost – a tím není myšlena jen dědičnost nebo genetické predispozice k rozvoji nějakých onemocnění, ale i struktura osobnosti, která je náchylnější k tomu se ve stresovém období rychleji vyčerpat. Každého asi napadne, že rizikovou osobností jsou lidé, kteří mají sklony stále prožívat hněv, nedokážou uklidnit emoce a jsou pořád podráždění a naštvaní. Zároveň jsou ale náchylnější i lidé, kteří jsou na začátku velmi nadšení do práce, nebo lidé hodně empatičtí, kteří do sebe „nasávají“ problémy druhých a často je předsazují před své vlastní. Stres také více ohrožuje lidi, kteří mají nedostatek sebevědomí nebo jsou přehnaně zodpovědní, přitom objektivně na sobě ani nemusí mít velkou tíhu zodpovědnosti.

Stres a jeho následky se tedy mohou týkat i pozic, u kterých bychom to nepředpokládali?

Panuje představa, že se stresem se potýkají hlavně manažeři na vysokých pozicích. Je ale potřeba říct, že to jsou především manažeři středního a nižšího managementu, tedy lidé s vysokou odpovědností, ale nízkými pravomocemi. Na takové pozice je kladeno spoustu požadavků od nadřízených i spoustu požadavků od podřízených, ale zároveň mají minimální možnosti, jak situaci ovlivnit nebo změnit. Kromě manažerských pozic se ale ukazuje, že i lidé na řadových pozicích mají vysokou pravděpodobnost stresu nebo vyhoření. Obzvlášť ve zdravotnictví, kde jsou lidé často svědkem věcí, kterým sami nemohou zabránit. V roce 2006 probíhal ve Francii výzkum mezi řadovými zdravotními sestrami, z nichž více než třetina vykazovala známky syndromu vyhoření. Důvodem byly především konflikty s pacienty, špatné vztahy na pracovišti nebo to, že se často setkávaly s terminálními stavy, či pacienti umírali za podmínek, které pro sestry byly nějakým způsobem obtížně akceptovatelné. Nejednalo se tak o lidi, kteří by o něčem rozhodovali, ale naopak o ty, kteří neměli možnost situaci kolem sebe nějak ovlivnit nebo změnit.

Můžeme udělat něco sami pro sebe, abychom stres zmírnili? Jak s ním můžeme pracovat?

Většina lidí má nějaké svoje způsoby, jak stres řešit. Mezi nejběžnější patří prokrastinace, tedy chorobné odkládání povinností, káva, nikotin nebo alkohol. Ty sice mohou do určité míry pomáhat, ale mají spoustu nežádoucích účinků, zvlášť když se člověk dlouhodobě upne na jeden z nich. Tato řešení jsou častá, ale nevedou k vyřešení situace, spíš k nějakému přežívání, případně k jejímu zhoršení. Když přijdete domů z práce a dáte si skleničku vína, tak v danou chvíli to možná pomůže, ale z dlouhodobého hlediska to může způsobit řadu nežádoucích problémů. Určitě jsou účinnější řešení, která můžeme rozdělit na tři úrovně – co můžu udělat já sám pro sebe, co by pro mě mohla udělat organizace, ve které pracuji, a co můžu získat z prostředí kolem sebe. Na úrovni jedince je nejdůležitější identifikovat, co je můj stresor, který mi nejvíc škodí. Velmi často se stane, že to lidé špatně identifikují, nebo se spolehnou na to, co jim říká okolí, ale ve skutečnosti to může být jinak. Takže důležitá je správná analýza problémů – jednak stresoru, ale také toho, jestli to, jak se s ním vypořádávám, mi pomáhá nebo spíše škodí. Dobré je také nastavit si způsoby odměn za to, že zvládnu nějakou pro mě stresující situaci. Pokud je odměnou pouhé „uf, tak jsem to zvládnul“, je to málo. Vždycky bychom se měli nějak pozitivně odměňovat. Zejména u zdravotníků se setkávám s tím, že to, že úspěšně zvládli den, berou jako samozřejmost a ne něco, za co by se mohli alespoň drobně odměnit. Ta odměna je individuální a může jí být například jen to, že se po práci jedu projet na kole, zajdu si do kina, divadla nebo si udělám dobrou večeři – obecně to, že si vyhradím čas sám pro sebe. V současné době, kdy máme limitované možnosti, to samozřejmě může být komplikované. Řešením tak může být třeba se vrátit k věcem, na které jsme dosud neměli čas nebo nám připadaly zbytné. Další věcí, co pro sebe můžeme udělat, je vyjadřovat emoce. Řada pracovních kolektivů je u nás nastavena tak, že se emoce nevyjadřují vůbec, protože je to považováno za neprofesionální, nebo se smí vyjadřovat jen emoce pozitivní. Ale i hádka může být ku prospěchu věci a vyčistit vzduch. Kromě toho je důležité také vymezení životních priorit. Může se nakonec i stát, že se člověk rozhodne ukončit činnost, která mu způsobuje stres, takže třeba úplně změní povolání. To už je terminální způsob řešení, ale i ten je dobré mít na paměti.

A jaké jsou ty další dvě úrovně, kde hledat řešení?

Další úrovní je úroveň organizace, ve které pracuji. Existují asistenční programy pro zaměstnance, kteří se jich ale bohužel účastní jen zřídka, protože se obávají ztráty soukromí a obecně si ve „své“ organizaci nechtějí říkat o pomoc. Další možností na úrovni organizace je pak variabilita v pracovních úkonech – lidé by měli střídat pracovní aktivity a měli by mít příležitost dělat i něco jiného. Je taky důležité, aby byl pracovní tým dobře nastaven a zodpovědnost byla mezi zaměstnanci rozdělena – díky tomu pak celý tým zvládne větší míru zátěže, než když to celé stojí a padá na jednom člověku. Na třetí úrovni pak stojí sociální podpora. Pokud někomu hrozí vyhoření, většinou se uzavírá do sebe a omezuje kontakty, protože má pocit, že ho nikdo nechápe nebo s tím nikoho nechce obtěžovat. Je ale přirozené naše emoce sdílet s nejbližšími lidmi, tedy s partnerem, rodiči, kamarády. I v práci bychom si měli vytvářet tzv. malá přátelství a sdílet naše mimopracovní starosti i radosti s kolegy. I když se s nimi třeba mimo práci nestýkáme. Takový pracovní tým je ideální, protože spolupracovníci se díky tomu navzájem lépe vnímají a vědí, jak ti druzí přemýšlí. Obecně je otevřenost v rámci oddělení výrazně lepší postoj. Pokud se věci neřeší otevřeně, vždy se to vymstí. Zbytečně si tím lidi kolem sebe „škatulkujeme“ a nevytváří to dobrou atmosféru.

A co když všechny tyto prostředky selžou?

V případě, že se u nás začnou objevovat pocity bezmoci, nevycházíme s kolegy, ani s klienty nebo pacienty a dostáváme se do apatie, jsme rezignovaní, pouze přežíváme a objevují se situace, u kterých vlastně nevíme, jak jsme se do nich dostali a proč, objevují se první somatické obtíže a tělo vypovídá službu, tak je dobré se pozastavit. To už jsou signály, že je něco špatně a je na místě vyhledat profesionální péči.

Můžete na závěr zmínit, jaká je nejlepší prevence stresu?

Každý by měl znovuobnovit svoji schopnost relaxovat. Dnes se hodně prosazuje aktivní odpočinek, ale důležitý je i ten pasivní – třeba jen si lehnout k televizi a koukat, prostě nic nedělat. V práci, pokud to je aspoň trochu možné, by každá naše činnost měla mít časový limit, to znamená neříkat si, že dokud nějakou činnost nedodělám, tak neodejdu, taková práce stejně není efektivní. Musíme si také uvědomit, že pokud naše pracovní role vyžaduje 150 %, tak ostatní role musí logicky ustoupit. Prostě doma pro tentokrát nebudu mít naklizeno a navařeno. A nejdůležitější je zachovat si určitou míru nadhledu, nepanikařit z toho, co se zdá jako bezvýchodné, a vždy se soustředit na možné řešení.

Další aktuality

Práce je to náročná a samostatná, ale neměnily bychom, říká vedoucí Centra domácí péče

10. září 2020

Centrum domácí péče je jedním z méně známých pracovišť Pardubické nemocnice. Přesto se zde tým pěti zdravotních sester v čele s vedoucí centra Ivou Svobodovou stará každý den o desítky pacientů a poskytuje jim základní péči v prostředí jejich domova. Cestování za pacienty jim nyní zpříjemní nová Octavia Combi, kterou nemocnici darovala společnost ŠKODA Auto.

Ústecký urgent roste podle plánu

20. srpna 2020

Základová deska centrálního urgentního příjmu v Orlickoústecké nemocnici je již téměř dokončená a 2. etapa stavby nového pavilonu pokračuje podle plánu. V úterý 18. srpna si staveniště přišli prohlédnout podporovatelé Nadačního fondu S námi je tu lépe! Hosté veřejného kontrolního dne, který uspořádal realizátor stavby – společnost VCES, vyslechli novinky a dozvěděli se více i o záludnostech technických řešení, s nimiž se stavbaři potýkají.