Užitečná záležitost, při níž si zdravotníci uvědomí své role a natrénují vzájemnou souhru v situacích, kdy každá vteřina hraje důležitou roli? Nebo zbytečnost, která nedokáže věrně nasimulovat případnou realitu?
Existují různé pohledy na taktická cvičení, při nichž se trénuje připravenost na mimořádnou událost s velkým počtem zraněných a prověřuje se traumatologický plán. „Někteří lidé se na cvičení dívají skrz prsty a komentují ho tak, že je to komedie. S tím zásadně nesouhlasím. Každý, kdo zažil nějakou mimořádnou událost, je vděčný za to, že cvičení jsou,“ říká primář oddělení úrazové chirurgie Chirurgické kliniky Pardubické nemocnice Martin Carda, jenž je zároveň vedoucím lékařského zásahového týmu v případě spuštění traumatologického plánu. „Jedno rčení říká: Kdo neplánuje, plánuje neúspěch. Je nutné být připraven. Zvláště v situacích, kdy jde o lidské zdraví či životy,“ dodává.
Zkušenosti z každoročních cvičení využili zdravotníci Nemocnice Pardubického kraje před několika dny v realitě. V polovině října došlo k nehodě plně obsazeného autobusu nedaleko Holic, po níž bylo několik desítek zraněných transportováno k ošetření i do Pardubické a Chrudimské nemocnice. Vzhledem k počtu pacientů došlo v Pardubicích ke spuštění traumatologického plánu. „Bezprostředně po nehodě jsme v Pardubické nemocnici ošetřili dvacet zraněných, dalších zhruba deset se na ošetření dostavilo ještě v dalších dnech.
Z velké části se jednalo o osoby mladší osmnácti let s lehčími poraněními. Nejvážněji byla zraněna jedna žena, která utrpěla zlomeninu žeber,“ říká primář Carda.
V jaké situaci se vlastně spouští traumatologický plán?
Obecně se traumaplán spouští v situaci, kdy standardní postupy nestačí. Vše musí probíhat jinak. V nemocnici musí být přítomno více personálu, taktika ošetřování je jiná. Přednost mají pacienti s těžkým poranění, ti s lehčím musí počkat. Zachraňují se životy, odložitelná péče se odkládá.
Dá se spuštění traumaplánu vyjádřit i číselně? Kolik musí být zraněných?
To je velmi složité, protože každá situace je jiná. Samozřejmě nějaká čísla musíme mít, abychom se v tom dokázali zorientovat. To je jeden z důvodů, proč jsou podle mého názoru cvičení velmi dobrá. Traumaplánem jsme se vážněji začali zabývat v roce 2008, kdy se naše pracoviště zapojilo do cvičení Polytrauma, které se konalo na letišti. Do té doby byl traumatologický plán brán trošku jako formalita. A najednou jsme zjistili, že nevyhovuje. Byla v něm řada nedostatků, spousta věcí chyběla. Bylo nutné jej dopracovat. Procházeli jsme různé studie, získávali jsme informace a data, zkušenosti z jiných pracovišť a na základě toho jsme si udělali představu, jak by měla mimořádná situace probíhat v našich podmínkách, abychom ji zvládli. Zároveň nám přišlo praktické nedělat jenom jeden traumaplán.
Traumaplánů je tedy více?
Nadefinovali jsme si, kolik pacientů je schopna zvládnout směna ve dne nebo v noci. Pět těžších pacientů zvládne bez narušení provozu nebo bez nutnosti zavádět nějaké změny oproti běžnému provozu. Ale při vyšším počtu by to už mohlo být složité, zvláště během ústavní pohotovostní služby v noci nebo o víkendu. Pokud by tedy nastala mimořádná událost, při níž bude pět až deset středně nebo těžce zraněných, aktivovali bychom traumaplán prvního stupně. To znamená posílení traumatologických ambulancí a pracovišť chirurgické kliniky včetně anesteziologie, ortopedie a neurochirurgie. Pokud by ale bylo více než deset těžce zraněných, už by to nemuselo stačit. V takovém případě by se spustil traumaplán druhého stupně, kdy je potřeba už aktivovat prakticky celou nemocnici.
Který stupeň traumaplánu byl aktivován při nedávné nehodě autobusu se šedesáti cestujícími u Holic?
Šedesát zraněných by znamenalo spuštění traumaplánu druhého stupně, záleží ale na tíži jejich poranění. Zdravotnická záchranná služba nám nakonec upřesnila, že jedna osoba s těžkým poraněním bude transportována vrtulníkem do traumacentra v Hradci Králové a do naší nemocnice bude převezeno asi 20 osob s převážně lehčím, případně středně těžkým poraněním. Pohybovali jsme se tedy na hranici spuštění traumaplánu prvního stupně. Protože je horší situaci podcenit a nebýt připravený, rozhodl jsem spustit traumaplán prvního stupně. Došlo k tomu na konci pracovní doby, v nemocnici zůstali lékaři a vrchní sestra z oddělení úrazové chirurgie a primář chirurgického oddělení. Primář dětské chirurgie měl shodou okolností pohotovostní službu. Přítomna byla náměstkyně ošetřovatelské péče a krizový manažer nemocnice. Z domova přijela vrchní sestra chirurgických ambulancí, která obvolala sestry, jež měly přijít na noční službu, aby dorazily dříve. Sehnali jsme sanitáře z jiných oddělení. Měli jsme tak posílenou zejména ambulantní složku. Pochopitelně jsme zjišťovali i volnou kapacitu lůžek. Byli jsme schopni hospitalizovat dvacet pacientů napříč chirurgickými odděleními. Nebylo nutné uvolňovat lůžka, tedy překládat nebo propouštět stávající pacienty.
Taktická cvičení probíhají každoročně. V tomto týdnu vás čeká simulace letecké nehody. Dá se odhadnout, jak by vypadala realita, pokud byste nenacvičovali traumaplán?
Nebojím se říct, že bez nácviku mimořádných situací by to zákonitě vedlo k chaosu. Samozřejmě každý má určitě povědomí o tom, jak by to mělo probíhat. Každý slyšel, že postup je odlišný od běžného provozu. Jenže až třeba při cvičení jsme si museli uvědomit, jaké jsou stavební dispozice chirurgického pavilonu. To nejde okopírovat z Hradce, Prahy, nebo třeba z Ameriky. Procházeli jsme si budovu, zjišťovali jsme třeba šířku chodeb, kudy bychom pacienty vozili. Vše se musí naplánovat tak, aby posun pacientů byl, pokud možno, jednosměrný, aby se nám nikde nekřížili, aby nedocházelo ke zmatku. Museli jsme si vše projít, přesně si vše představit a určit, kdo kde bude stát, kde budou ošetřeni lehce, středně těžce nebo těžce zranění, kde budou čekárny, kde budou připraveni sanitáři s prázdnými vozíky a spoustu dalších věcí a detailů. Všechno jsme museli vymyslet. Strávili jsme na tom spoustu času.
Předpokládám, že nad traumatologickým plánem i nadále trávíte čas, že se neustále vyvíjí…
Vždy si každé cvičení zhodnotíme a vždy najdeme něco, co bychom mohli dělat ještě lépe. Následně to zapracujeme do traumaplánu. Hodně času nám zabrala třeba zdravotnická dokumentace. Musí být rychlá a musí v ní být všechno potřebné pro případ, kdyby nefungovaly nemocniční sítě nebo z časových důvodů nebylo možné pacienty standardně zadávat do počítačů. Dokumentace je papírová, bylo potřeba ji připravit. Pak jsme zjistili, že je zbytečně moc složitá a že se v ní ošetřující personál nevyznal. Proto jsme ji upravovali a snažili jsme se co nejvíce částí zachovat jako při běžném provozu. Pardubice jsou velkým železničním uzlem, mají mezinárodní letiště, frekventovaná je silniční doprava, navíc nedaleko je dálnice. Ve městě jsou chemičky. Je zde mnoho rizikových faktorů, které mohou vést k mimořádné události.
Je tedy potřeba být připraven, byť cvičení neodpovídá úplně stoprocentně reálné situaci. Souhlasíte?
I když je člověk sebeosvícenější, ví, co má dělat, zná principy, tak v konkrétní situaci stejně vše vypadá jinak. Najednou je nucen improvizovat a na to prostě není čas. Je potřeba, aby algoritmus byl jasně daný a aby každý věděl, co má dělat. To je možné jedině díky cvičení.
Připravil: Dušan Korel
