Až na pár výjimek jste strávila svůj profesní život péčí o děti. Bez čeho si myslíte, že se dětská sestra neobejde?
Určitě by to nešlo bez respektování individuální osobnosti každého dítěte. Také je třeba mít velkou míru empatie, umět naslouchat a umět komunikovat, a to jak s dětmi, tak i s rodiči. Nejen děti, ale právě i rodiče jsou pro dětskou sestru důležitým partnerem – od nich se totiž z velké části odvíjí práce s dítětem.
Jak konkrétně?
Děti, především ty menší, těžko dokážou popsat, co je trápí nebo kde je bolí. Zde je pak důležitá práce s rodiči, kteří své dítě znají a dokáží z jeho reakcí některé věci lépe odhadnout. Komunikace s nimi je tak zásadní, a i rodiče z mých zkušeností vnímají pozitivně, když vědí, že je bereme jako parťáky. Navíc, když srovnám dnešní dobu s tou, kdy jsem začínala – doprovody dětí v nemocnici nebyly běžné a my jsme měly na starosti třeba 15–18 kojenců najednou – pomoc rodičů je úžasná.
Bylo vlastně vždycky vaším snem stát se dětskou sestrou?
Původně to mým snem vůbec nebylo, já jsem dlouho nevěděla, jakým směrem se vydat. Pak jsem ve 14 letech skončila se zánětem slepého střeva v nemocnici a kvůli komplikacím jsem tam strávila poměrně dlouhý čas. A tehdy se to ve mně zlomilo a rozhodla jsem se, že půjdu studovat na sestřičku. I když mi to tehdy tatínek rozmlouval, šla jsem si za tím přese všechno. A proč právě dětská? K tomu jsem vždycky inklinovala, měla jsem pocit, že se musím o někoho starat.
A zadařilo se hned v začátcích na dětské oddělení?
Ano, po maturitě jsem nastoupila na dětské. Nicméně pak přišly vlastní děti, a protože manžel byl často pracovně pryč, využila jsem možnost jít na obvod. Byla to zase úplně jiná práce, hodně jsme chodili do terénu, po novorozencích, po sociálně slabších, hlídaly se termíny očkování... Ale po půl roce bylo nutné snížit stavy, takže jsem odešla. A v nemocnici na dětském oddělení už nebylo místo, takže jsem nastoupila na rok a půl na ušní. A jak to tak bývá, když jsem si zvykla, nastala opět změna, takže jsem následně rok strávila v domově seniorů jako sociální pracovnice. Ale byla to hodně kancelářská práce a nebylo to to, co já potřebuju. Když to šlo, vrátila jsem se na dětské oddělení. Všechny tyto zkušenosti mě utvrdily v tom, že patřím sem.
Jak vůbec vypadá takový normální den sestry na dětském oddělení? O jaké pacienty se staráte?
Ráno je vždycky ve znamení předávání služby, kdy si řekneme, co se dělo v průběhu noci. Pak přichází na řadu rozdávání léků, snídaní, začíná malá vizita a chodí plánované příjmy. V průběhu dopoledne sestřičky také zařizují vyšetření, konzilia, odběry a podobně. Před obědem proběhne ještě velká vizita. Kolem 13. hodiny se podávají polední léky, poté se řeší ordinace, rozdává se odpolední svačina, měří se fyzikální funkce. V jakoukoli dobu pak může přijít akutní příjem nebo přijet „rychlá“. Součástí našeho oddělení je také denní stacionář, který umožňuje možnost ambulantní léčby. Co se týče pacientů, největší část příjmů tvoří nejrůznější střevní infekce, bolesti břicha, infekce dýchacích cest, průjmová onemocnění, různé úrazy a zlomeniny nebo třeba kolapsové stavy.
Jaké to je vlastně pracovat s dětmi, které mají nějaké trápení? Není to někdy náročné?
Je pravda, že jsem si na to musela nějakou dobu zvykat. V začátcích mi ale pomáhalo myslet na to, že třeba v danou chvíli nepříjemným vyšetřením pomáhám tomu danému dítěti od toho, co ho trápí nebo bolí. No a samozřejmě ve chvíli, kdy děti z oddělení odcházejí a usmívají se, loučí se a mávají, nebo pak třeba i napíšou dopis, že se jim daří dobře, to je pro mě odměna.
Zmínila jste své začátky, dnes jste naopak v pozici, kdy sama školíte a vychováváte další sestřičky. Jak se vůbec z absolventky stane dětská sestra?
Každá nová sestřička, která k nám na oddělení přijde, má svou školitelku. Ta se jí věnuje na denní směně, na noční je pak se sestrou, která právě slouží. Nováčkům se snažíme být k ruce a začlenit je do týmu. Po mých vlastních zkušenostech, kdy jsem jako absolventka šla rovnou na směnu a nikdo se o mě příliš nezajímal, se novým sestřičkám snažím začátky v práci usnadnit. A když se zapracují, mají pak samozřejmě možnost, pokud chtějí, se dál rozvíjet třeba specializačním vzděláváním.
A jaký máte na oddělení lékařský tým?
Máme u nás poměrně mladý tým, nespolupracujeme však jen s lékaři na našem oddělení, ale se zdravotníky napříč celou nemocnicí – řešíme spolupráci s operačními obory, komunikujeme a konzultujeme s laboratořemi, spolupracujeme s rehabilitací, nutričním terapeutem, zdravotně-sociální pracovnicí… Ta spolupráce mezi námi je velmi důležitá a díky tomu, že jsme menší nemocnice, jsme tak trochu rodina, dobře se známe a víme, kam se obrátit, když je potřeba.
