Považujete se za hrdinku?
Považuji se za obyčejného člověka, který dělá rád svoji práci. Odjakživa profesi zdravotní sestry beru jako poslání.
Proč to cítíte právě tak?
Narodila jsem se mé mamince v pozdním věku. Byla zdravotně hodně indisponovaná. Dost často byla v nemocnicích a já jako malé dítě jsem za ní neustále chodila. Tam jsem viděla, co péče o druhé obnáší. Pod tíhou těchto událostí jsem chtěla začít pomáhat. Když maminka v mých šestnácti letech zemřela, už jsem věděla, že se stanu zdravotní sestrou, a jsem na to celoživotně pyšná.
Kdy jste se poprvé dozvěděla, že získáte od prezidenta republiky medaili? Jaká byla vaše první reakce?
Nominoval mě poslanec Vít Rakušan z hnutí Starostové a nezávislí. Zprvu mi to přišlo k smíchu. Neměla jsem pocit, že bych udělala něco víc než ostatní zdravotníci. Když mě nakonec schválila na medaili Poslanecká sněmovna a nakonec i pan prezident, připadala jsem si jako v nějakém snu.
Už jste se z něj probudila?
Začala jsem nad tím hodně přemýšlet. Lidé si začali uvědomovat, že ve zdravotnictví jsou nejen lékaři, ale že jsou potřební i nelékaři, i když to slovo nemám vůbec ráda. Zdravotní sestry, laborantky, ošetřovatelky, sanitáři, bez nich by se zdravotnictví zhroutilo. Vypětí, jaké od jara předvádějí, je obdivuhodné. Když se podívám na všechny kolegy v těch neprodyšných skafandrech, medaili bych dala všem.
Prý jste v této souvislosti měla v září trefnou poznámku při udílení mimořádných Cen starosty města Ústí nad Orlicí.
Je to tak. Když jsem měla možnost na pódiu promluvit, řekla jsem, že nevím, co tady dělám, že mě sem prsknul covid. Tím jsem vzbudila velký rozruch, ale ono to takhle přesně je.
Nehledě na to, koronavirus jste osobně poznala. Nakazila jste se v nemocnici?
Ne, pravděpodobně v obchodě. Nikde jinde jsem totiž nebyla. Už ale vidím světlo na konci tunelu. Měla jsem střední průběh a provázely mě všechny obtíže, které popisují ostatní nemocní. Je to velmi rozmanité. Měla jsem vysoké teploty, bolest hlavy a zad, suchý kašel, pocení, únavu. Nechutnalo mi jíst a ztrátu čichu jsem si také prožila. Přetrvávaly u mě také zažívací potíže. Žádná sranda to nebyla.
Co byste vzkázala lidem, kteří zpochybňují nákazu koronavirem jako „chřipečku“?
S lidmi je to těžké. Nechce se po nich nic jiného, než aby dodržovali to, co se učili již v mateřské školce čili základní hygienické návyky. Na druhou stranu tady máme restriktivní hygienická opatření, ale lidé se mohou dál v obchodech hrabat holýma rukama v pečivu. Tomu nerozumím.
Sama jste prodělala vážné onemocnění, při kterém jste přišla o část plic. Neměla jste o sebe strach?
Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Jsem hrdá zdravotní sestra a bát se prostě nemohu. Není jen covid. Ve zdravotnictví jsem se za svůj život dostala k řadě infekcí a nikdy jsem netušila, co mě čeká. To by člověk nemohl ani do služby. Neříkám, že budu chodit se strachem, kdy mě korona zase skočí na krk, to v žádném případě. Budu zase žít běžným životem, ale budu dodržovat základní hygienické návyky. Ne kvůli tomu, že jsem zdravotník, ale proto že jsem člověk, který nechce nikoho ve svém okolí nakazit.
Vidíte v chování lidí rozdíl mezi první a druhou vlnou?
Na jaře nikdo nevěděl, co nás čeká. Bylo to nezvyklé, nové a cítila jsem vůči neznámé chorobě větší respekt. Dnes daleko víc lidí žije opatřeními, vyjadřují se, jak jsou chaotická, ale přiznejme si, že tyto dny chaotické jsou. Nic podobného nikdo z nás dosud v životě nezažil. Nehledě na to, že celé to trvá dlouho a lidi ztrácejí chuť nařízení dodržovat. Neříkám, že všichni. Na druhou stranu znám natolik vystrašené lidi, že kdybyste je táhl ven lanem, tak nevylezou.
Jaké se vám dýchá ve skafandrech, ve kterých musíte být celou směnu?
Těžko. A to nemám skafandr, nosím jenom masku. Děvčata, která jsou, jak říkám, ve sněhulácích, upřímně lituji. Je to taková vnitřní sauna. Uvnitř obleku naměřili těžko uvěřitelných 65 stupňů Celsia.
Zdravotní sestru jste dělala celý život v Orlickoústecké nemocnici. Jací absolventi vycházejí ze zdravotnických škol dnes?
Zdravotnická škola byla vždy výběrovou školou, v dnešní době se do škol dostávají i lidé, kteří se na žádnou jinou školu nedostanou. Zdravotnická škola je svým způsobem specifikum. Žádné z dětí, které se v patnácti šestnácti letech hlásí do služeb zdravotnictví, neví, co je za dva za tři roky čeká. Přicházejí na praxi na interní oddělení a najednou vidí, co jejich vrstevníci v životě neuvidí - nemocné a nešťastné lidi, vidí krev i smrt. To je teprve to pravé síto. A jestliže obstojí a do služby nastoupí, tak zaplaťpánbůh za ně. Ale když to neustojí, a přesto do práce nastoupí, nedivme se, že tací lidé na pacienty křičí: Proč jdete až teď? Člověka, který potřebuje pomoc, to sestřelí na kolena.
Jana Březinová se narodila 2. listopadu v roce 1956 v Ústí nad Orlicí. V roce 1972 začala studovat Střední zdravotnickou školu v Litomyšli. V nástavbovém studiu se vystudovaná zdravotní sestra specializovala na anestezii, resuscitaci a intenzivní péči. Celý život pracovala v orlickoústecké nemocnici na oddělení neurologie, neurologické jednotce intenzivní péče a na interním oddělení (lůžkové oddělení, JIP, příjmová ambulance interního oddělení). V roce 2017 již v důchodu začala spolupracovat s litomyšlskou nemocnicí. Má dvě děti. V roce 2020 zdravotní sestru v důchodu ocenil medailí Za hrdinství prezident ČR Miloš Zeman.
Autor: Radek Latislav, Mladá Fronta DNES, Pardubický kraj
