Náš obor pesimistický není. Na násilné činy na dětech se však zvyknout nedá, říká policejním prezidiem oceněný primář soudního lékařství

Náš obor pesimistický není. Na násilné činy na dětech se však zvyknout nedá, říká policejním prezidiem oceněný primář soudního lékařství
6. ledna 2023
Bronzová medaile od Krajského ředitelství policie Pardubického kraje v roce 2015, o pět let později medaile stříbrná a v roce 2022 nově dokonce bronzová plaketa přímo z policejního prezidia za výbornou spolupráci a službu pro kriminální policii a vyšetřování. Všechna tato ocenění má na svém kontě Pavel Toupalík, primář oddělení soudního lékařství Pardubické nemocnice.

Pane primáři, co pro vás všechna tato ocenění znamenají?

Tak já jsem hlavně rád, že ta medaile není zlatá, protože ta se uděluje posmrtně :-) A bronzová medaile od policejního prezidenta pro nás samozřejmě znamená strašně moc. Je to zpětná vazba, ohodnocení naší práce klienty, tedy orgány činnými v trestním řízení, pro které pracujeme. Je to pro nás známka toho, že snad pracujeme dobře a že si toho policie váží.

Vzhledem k tomu, že letošní ocenění je přímo od prezidia, vyplývá z toho, že vaše práce přesahuje hranice kraje…

Původně jsme začínali jako regionální pracoviště pro okresy Pardubice a Chrudim a postupně jsme se rozrostli na Pardubický kraj, kde máme status spádového pracoviště. Nicméně pak jsme byli oslovováni policií a státními zástupci i z dalších krajů. Postupně jsme tak začali pracovat i pro východní část kraje Středočeského, tedy okresy Kutná Hora, Kolín, Nymburk a pro kraj Vysočina, tam se jedná o okresy Havlíčkův Brod, Pelhřimov a Jihlava. To jsou naše spádové oblasti stran zemřelých osob. Naše oddělení však posuzuje i poranění u osob živých, újmy na zdraví, například různé rvačky, napadení nebo dopravní nehody. Tuto činnost provádíme pro pět krajů v republice včetně Prahy, odkud se na nás obrací celá řada vyšetřovatelů.

Pokud zůstaneme u osob zemřelých, kolik pitev ročně provedete? A kolik z nich je spojeno s nějakým kriminálním činem?

Počet pitev, které ročně provedeme, se ustálil mezi 1300 až 1400. Původně jsme začínali na 450 pitvách. Co se týče kriminálních případů, kdy je to vyloženě trestný čin, tedy vražda, nebo újma na zdraví s následkem smrti, těch je zhruba 20 %. 

Mění se v čase a s ohledem na okolnosti, které se dějí ve světě, typ pitev?

Nejen my pozorujeme výrazný nárůst sebevražd, a to zejména ve skupině seniorů a také mladistvých. Stav ve skupině osob středního věku je víceméně ustálený, ale nikdy jsme neměli tolik případů sebevraždy u starších osob. Jsou to 80–90letí lidé, kteří páchají sebevraždy třeba z finančních důvodů. Na druhé straně pak máme například ročníky 2005, 2008, které páchají sebevraždy, to také nikdy v takové míře nebylo. Co se týče spektra kriminálních činů, mění se v zásadě podle toho, jaká je celková situace. V 90. letech to byly typicky násilné trestné činy vyplývající z organizovaného zločinu, vraždy na zakázku a podobně. To už dnes tolik nevidíme. V současné době převažují násilné trestné činy mezi příbuznými.

Můžete nám říct o nějakém případu, který vás zaujal?

Těch případů je opravdu hodně. Pro nás jsou zajímavé zejména ty, kdy se úmrtí jeví jako smrt přirozená, na místě nejsou žádné stopy násilí a teprve při pitvě se přijde na to, že to je násilný trestný čin, třeba vražda. Měli jsme například případ úmrtí staré ženy, která zemřela doma, lékař na místě provedl prohlídku, neshledal žádné známky násilí a zemřelá tak byla odvezena pohřební službou. Druhý den však volal náš kolega lékař z psychiatrie na policii, aby oznámil, že jedna z pacientek tvrdí, že zavraždila svou matku, protože se podle ní měnila v démona. Policie začala pátrat a zjistila, že matka této dcery skutečně zemřela. Tělo se pak zajistilo v krematoriu a byla nařízena soudní pitva, při níž vyšlo najevo, že žena opravdu měla cizí tělesa v dýchacích cestách i známky rdoušení a jednalo se tedy o násilný trestný čin vraždy. Motivem byla bohužel duševní choroba dcery. Na tomto případu je vidět víceméně smysl naší práce – bez pitvy se mnohdy neprokáže příčina smrti. V případě, že zemřelá osoba nemá žádné stopy násilí, neznamená to, že nezemřela násilně.

Váš obor je opředen mnoha mýty kvůli kriminálním seriálům, takže ta otázka se přímo nabízí – je v seriálech něco, co se vůbec nepotkává s realitou?

Bohužel v posledních letech se neustále objevuje spojení, že „patolog přijel na místo činu“ nebo že „patolog provedl soudní pitvu“. To je nesmysl, protože patologie je jiný obor a patolog soudní pitvu neprovádí. Patolog je lékař, který diagnostikuje morfologicky, tedy dnes výhradně mikroskopicky, choroby.

Jaké další mýty jsou se soudním lékařstvím spojeny?

Určitě se nepotkává s realitou to, že soudní lékař na pitevně svačí nebo tam v zásadě bydlí. To je samozřejmě nesmysl. Pitva, ať už zdravotní či soudní, sice trvá nějakou dobu, nicméně mnohem více času pak zabere vyhodnocení dat a interpretace nálezů, další vyšetření a vypracování posudků. To je vlastně ta hlavní náplň. Dalším mýtem je, že na místo činu přijede soudní lékařka s dlouhými nalakovanými nehty a záhy určí příčinu a přesný čas úmrtí. To určitě také není pravda :-)

Jak dlouho tedy trvá zjistit čas úmrtí?

Je to různé, protože vycházíme většinou z rozvoje posmrtných změn, to znamená, čím dříve se dostaneme na místo činu, tím je doba smrti přesnější. Vycházíme z tělesné teploty, která klesá v určitém sledu s tím, že dnes nám pomáhají programy, kam se dosazují hodnoty jako teplota okolního vzduchu, vrstvy oblečení a tak dále. Dále jsou určující posmrtné skvrny nebo posmrtná ztuhlost, která nastupuje v určitou dobu a pak zase po nějaké určité době odeznívá. To jsou tedy pomocné indicie, podle kterých určujeme dobu smrti.

Bylo soudní lékařství oborem, kterému jste se chtěl vždy věnovat?

Úplně zpočátku jsem chtěl dělat popeláře, poté kominíka a pak to přešlo do dalších profesí :-) Už na základní škole mě bavila medicína a kriminalistika současně, takže syntéza těchto dvou zálib vyústila v soudní lékařství. Na gymnáziu už jsem byl rozhodnutý, že soudní lékařství budu dělat.

Je podle vás nějaká vlastnost, bez které se soudní lékař neobejde?

Určitě je to rozhodnost. U soudu musíte obhájit posudky a stát si za nimi. Současně je potřeba určitá pokora, protože není dobré si myslet, že rozumíte všemu a z prvního dojmu dělat závěry.

Váš obor se může zdát někomu poměrně pesimistický. Co vás na něm baví?

Říkají o nás, že jsme veselé oddělení, takže věřím, že pesimistický snad není. Jediné, na co se zvyknout nedá, jsou násilné trestné činy na dětech. V roce 2011 jsme měli případ vraždy v Širokém Dole, což byla kauza, která se absolutně vymykala dosud poznaným situacím. To je prostě práce, na kterou si nezvykneme nikdy. Jinak práce jako taková pesimistická není, bereme ji z odborného hlediska. To by pak nebylo možné dělat v medicíně téměř nic. Jsou daleko horší obory, u nás se neumírá.

Kdy máte vy sám pocit z dobře vykonané práce?

Asi v případě, kdy i díky našemu přičinění je dopaden pachatel a je usvědčen, přestože v počátku třeba nebyly dostatečné důkazy. To mi dělá velkou radost a mám pocit, že ta práce má smysl. Pak jsou případy, kdy zase oběť z nějakého důvodu simuluje chorobu nebo poruchu zdraví, například z důvodu rozvodového řízení a snaze poškodit partnera. Díky našemu posudku se může prokázat, že o žádné násilí nešlo. To má pak člověk zase pocit z dobře vykonané práce, díky které nebyla odsouzena nevinná osoba.