Na odběrovém místě dostala sestra i nabídku k sňatku

Na odběrovém místě dostala sestra i nabídku k sňatku
28. dubna 2020
Vrchní sestra pardubické neurochirurgie Jiřina Špelinová se do první linie přihlásila sama jako dobrovolnice. Po zkušenostech ze zdravotnických misí v Keni a Srí Lance ji jen tak něco nerozhází. Nyní v odběrovém stanu Pardubické nemocnice testuje lidi na koronavirus.

Její tvář halí maska a štít. Místo tradičního úboru vrchní sestry se osm hodin peče v nepropustném overalu, který ji chrání před možnou nákazou. A jakkoli je Jiřina Špelinová ostřílená zdravotnice, nyní se mění hlavně v psycholožku, která nervózním lidem pomáhá radou a povzbuzením. „Lidé jsou často depresivní a mají obavy. Přijíždějící pacienti si o tom, co se děje, potřebují s někým popovídat, potřebují slyšet drobné rady,“ říká Špelinová.

Setkala jste se s nějakou vyhrocenou či úsměvnou reakcí během odběrů?

Z legrace s kolegy říkáme, že se při odběrech setkáváme s „plačícími muži“. Při stěru se totiž musí zajet poměrně hluboko, což pacienty podráždí, a tím, že mnoho mužů je v tomto směru poněkud přecitlivělých, tak po odběru leckteří pláčou. Říkám jim, že ani v 17 letech kolem mě nebrečelo tolik chlapů jako teď.

Prý jste dostala i nabídku k sňatku...

To byla zatím ta nejúsměvnější reakce. Jednoho z pacientů prý opustila manželka, tak se zeptal, jestli ho nechci. Odpověděla jsem, že počkám na jeho výsledek testu a pak se ozvu. Často se s námi pacienti také chtějí vyfotit nebo si nás natáčejí, protože vypadáme trochu jako exoti v kosmických oblecích.

Kolik hodin trávíte v práci?

Oficiálně osm hodin, ale pak ještě několik dalších hodin pracuji na počítači nebo na telefonu.

V čem tedy přesně spočívá vaše práce?

Společně s dalšími kolegy pracujeme na odběrovém místě na koronavirus v Pardubické nemocnici. Call centrum nám objednává pacienty indikované k odběru na konkrétní časy, těch je zhruba 60 denně, a k tomu ještě přicházejí pacienti s žádankou přes objednávkový systém Národního zdravotnického informačního systému nebo zaměstnanci nemocnice. Rekord máme 180 pacientů za den. Vzorky odebíráme každý všední den od 8 do 15.30 hodin a v sobotu od 9 do 12 hodin.

Nevidím místo pro pauzu.

V této době jsme tam bez přestávky na jídlo nebo toaletu, protože jsme v ochranném obleku. Dá se na to ale zvyknout – je to jako některé pernější dny na oddělení. Navíc, jít pracovat na odběrové místo byla moje dobrovolná volba.

Vás asi po absolvování zahraničních misí jen tak něco nerozhází...

Čas od času potřebuju nějaký adrenalin. Tím, že jsme s kamarádem absolvovali zdravotnickou misi na Srí Lance po vlně tsunami a pravidelně jezdíme pomáhat do Keni, zaskočí mě máloco. Takže když přišla „doba kovidová“ a všichni z ní měli panickou hrůzu, tak jsem pronesla, že pokud bude potřeba, půjdu jako dobrovolník. A tak jsem se ocitla na odběrovém místě.

Takže z nákazy obavy nemáte?

V Africe jsem se setkala s opravdu exotickými chorobami, takže se nebojím. S rizikovými pacienty pracuji celý život. Tady je výhoda, že opravdu víme, že daný pacient rizikový je, a tak k němu také přistupujeme. Když půjdete do obchodu, nikdy nevíte, jestli jsou lidé kolem vás zdraví, nebo nemocní. A hlavně, když se dodržují postupy a ochranné pomůcky se používají tak, jak mají, riziko nákazy je minimální. Je to vlastně jako s každou jinou chorobou. Když se postupuje tak, jak by mělo, není důvod k obavám.

Kde berete sílu a jak si nejlépe odpočinete?

Sílu čerpám z týmové práce. Když kolem sebe nemáte lidi, na které se můžete stoprocentně spolehnout, tak práci nemůžete odvádět dobře. I na odběrovém místě máme rozdělené role, já odebírám pacientům vzorky a k tomu tam mám bezvadné spolupracovníky – sestřičku, která kontroluje objednané pacienty, brigádníka z vysoké školy a administrativního pracovníka. Jsme tam tedy ve třech, při větší vytíženosti ve čtyřech. Kolegové jsou úžasní lidé, zajišťují všechno, co se týká kódování, tištění žádanek, štítků a dalšího. Jsme sehraný tým, takže se to dá krásně zvládnout.

A jak dobíjíte baterky?

Energii a relax čerpám u svých blízkých – rodiny, kamarádů a domácích mazlíčků. Nejvíc si odpočinu při fyzických činnostech, jako je třeba štípání dřeva nebo sekání trávy, u kterých uvolním mozek a soustředím se na úplně jinou činnost.

Vyjíždíte pomáhat do Keni či na Srí Lanku. Dá se současná situace u nás nějak porovnat s tím, co zažíváte v zahraničí?

Nedá. Na Srí Lance se jednalo vyloženě o válečnou medicínu, v Keni je zas obrovská chudoba, je to úplně jiná kultura, vše tam závisí na finančních prostředcích, za péči se hodně platí. Tohle je úplně jiná situace, ačkoli je to pro nás i pro pacienty nové, i my sami se za pochodu učíme co a jak.

Chystáte se nyní na podobný výjezd?

Ano, ale až po uklidnění současné epidemiologické situace ve světě. Chystám se do Keni, kam jezdím díky mému dobrému kamarádovi se srdcem dobrodruha Alešovi Bártovi, který přišel před lety společně s organizací ADRA s nápadem vybudovat tam zdravotnické středisko. Nyní už tam 12 let funguje nemocnice, Keňa se stala naší srdeční záležitostí a já si tam jezdím plnit svůj sen. Stále je tam spousta věcí, které bychom chtěli dobudovat.

Co vás při vašich výjezdech mimo civilizaci nepřestává dojímat, pokud je na nějaké takové city vůbec v těchto končinách místo?

Určitě krása tamní přírody, vděčnost, rodinná soudržnost a přístup dětí v Keni. Příběhů a věcí, o kterých by se dalo vyprávět, je mnoho. Já tam žiju takový svůj druhý život, miluju tamní děti, máme tam hned několik „svých“ odrozených, které se nám vždy přijdou ukázat, jak vyrostly. Je to pro mě nabíjející, další stimul do života. Na ty příběhy a lidi nezapomenete a oni nezapomínají na vás. Když člověk přijede do Keni, tak si ji buď zamiluje, nebo už se tam nikdy nevrátí.

Jak vy osobně vnímáte to, co se děje kolem nás v souvislosti se současnou koronavirovou nákazou?

Pociťuji velký mediální tlak způsobující nervozitu a paniku ve společnosti. Tato situace není jednoduchá pro zdravotníky, ani pro pacienty. Ve zdravotnictví pracuji 30 let a během své praxe jsem se setkala s mnoha neobvyklými situacemi, jsem pevně přesvědčená, že nakonec vše zvládneme. Není to totiž jen o zdravotnících, jak se teď říká, „v první linii“, ale o celém týmu, o celé nemocnici.

 

Zdroj: Mladá fronta DNES – Pardubický kraj, autor: Stanislava Králová  

Další aktuality

Před lékárnu Pardubické nemocnice se vrací 17 parkovacích míst

30. září 2022

S úpravou náměstíčka před nemocniční lékárnou se opět o něco navýšil počet parkovacích míst v nemocnici. Zároveň se do tohoto prostoru vrací doprava, a to od soboty 1. října. Stavební práce, které přístup na náměstíčko omezily, jsou hotové, a tak bude znovu možné využívat i hlavní vjezd do nemocnice z ulice Kyjevská. Vjezdový režim bude stejný jako před omezením.