Na porodních sálech v Pardubické nemocnici pracujete od roku 2013, vaše působení coby porodní asistentky je však delší. Jaká byla vaše cesta k oboru?
Když jsem studovala střední zdravotnickou školu, tak jsem v 16 letech měla nehezkou zkušenost ze školních praxí, během kterých jsem zjistila, že velmi špatně nesu, když někomu nemůžu pomoct. Proto jsem se začala poohlížet po něčem, co by mi přinášelo víc radosti a dostala jsem se k tomu opačnému konci, nebo spíše k začátku, a to je porodnictví. Tam všechno hezké totiž začíná. Když se nás pak třídní učitelka ptala, jestli chceme ve studiu pokračovat, řekla jsem, že chci dělat porodní bábu. Takže jsem se po maturitě v roce 1995 vydala studovat tehdy ještě nástavbové studium porodní asistentky.
A dovedete si dnes představit, že byste dělala něco jiného?
Ne. Ale vyzkoušela jsem si to. Když jsem měla malé děti, onemocněla nám babička, o níž jsme se starali a neměla jsem hlídání. Takže jsem nastoupila do firmy na zpracování dřeva, udělala si účetnický kurz a převážně z domu dělala administrativu. Ale upřímně – ta čísla mě naprosto mučila. Jakmile to situace dovolila, vrátila jsem se k tomu „svému“. Tady se pořád něco děje, přicházejí nové věci, nové impulsy.
Proměnilo se porodnictví za dobu, kterou v něm působíte?
Stoprocentně, ať už v přístupu k rodičkám, nebo v přístupu k porodnictví jako takovému. Když jsem začínala, vnímala jsem to tak, že porod byl výhradně v rukou lékaře, vše bylo striktně dáno. Tehdy to tak prostě bylo. Dnes je prakticky vše v rukou rodičky. Pokud je potřeba nějaký zásah, je ženě všechno vysvětleno a rozhodnutí je na ní. V případě, že porodní asistentka shledá na základě zkušeností, že by bylo vhodné například změnit polohu z této na jinou, může rodičce vysvětlit benefity doporučované změny, ale zda je žena přijme, je opět na jejím uvážení… Porod už není vnímán jen jako nezbytně nutný úkon k tomu, aby žena měla dítě. Stejně jako smrt, tak i porod je součástí života a neměl by být striktně standardizovaným mechanismem. Všichni jsme originální bytosti – tisíc porodů, tisíc originálů.
Lze to tedy chápat tak, že se více nahlíží na individualitu každé ženy?
Ano. V těch dřívějších dobách se na porod nahlíželo čistě jako na medicínskou záležitost, alespoň takový byl můj pocit. Dnes se v tomto smyslu dává více důvěry ženskému tělu, které je přirozeně uzpůsobené k tomu, aby dokázalo porodit, což je s moderní medicínou za zády prostě skvělé. Věřím, že pro ženu nemusí být porod jen těžkým dnem, který vykoupí ty další nádherné dny s miminkem, ale může to být i chvíle, k níž se bude ráda ve vzpomínkách vracet. Porod může být hezký začátek vytouženého bytí nejen ve dvou.
Vnímáte tento přístup i ze strany žen? Začínají více vnímat samy sebe?
Myslím, že ano a jsem za to vděčná. Lidé opět začínají naslouchat svým tělům a objevuje se čím dál více vědomých rodiček – žen, které chtějí svůj porod prožít v přirozeném tempu, a pokud možno bez zásahů. Ne vždy je však toto možné a tady je pak potřeba trpělivá komunikace, vysvětlení rizika. Je třeba si uvědomit, že před 25 lety tento trend nepanoval, a průměrný věk prvorodičky byl do 25 let. Dnes je skoro o deset let vyšší. K tomu připočtěme stres současné hektické doby, uspěchaný životní styl. To vše se odráží na chování našeho těla – ono na nás „vykecá“ opravdu všechno. I z toho důvodu jsem se začala více zajímat o spojení porodní asistence a fyzioterapie. Právě díky tomuto oboru se dají ovlivnit různé svalové dysbalance, které mohou ženě způsobovat bolesti v průběhu těhotenství nebo navést plod do polohy méně příznivé pro porod. S některými kolegyněmi jsme absolvovaly kurz týkající se pánevního dna vedené fyzioterapeuty a porodní asistentkou, kde jsme získaly nepřeberné množství informací, jak lze ženě pomoci od bolestí zad v průběhu těhotenství, jak je možné ovlivnit polohu plodu například prací s mexickým šátkem rebozo a spoustu jiných. V průběhu porodu lze s rebozo šátkem také pracovat, máme s tím dobrou zkušenost například pokud miminko naléhá asynkliticky, to znamená, že je hlavička ukloněna k jednomu či druhému raménku, a nevstupuje proto do pánve. Obecně jde ovlivnit celá řada věcí již v těhotenství. Pokud žena trpí bolestmi v těhotenství a rozhodne se situaci řešit, řešením může být právě spolupráce s fyzioterapeutem. V případě, že je problém způsoben svalovými dysbalancemi, může jí pomoci harmonizovat postižené svalové skupiny. Žena přestane mít bolesti, miminko přirozeně zaujme polohu výhodnější pro porod, naléhá pak centrálně na porodní cesty a sníží se tak i riziko potermínové gravidity. Matka příroda není hloupá – když bude mít děťátko prostor, vždy si vybere tu cestu, která pro něj bude nejjednodušší a nejsnazší.
Vy se zajímáte i o další metody, jak ženám pomoci, byť tedy již v průběhu samotného porodu…
Zajímá mě také aromaterapie a bylinkářství, k němuž mám vztah díky mojí babičce, ta na bylinky hodně dala. Když jsem v roce 2017 dokončila studium oboru intenzivní péče v gynekologii a porodnictví, po malé pauze jsem začala vyhledávat další možnosti vzdělávání – nakonec padla volba mimo jiné na kurzy o bylinkách a aromaterapii, s nimiž mám jen dobré zkušenosti. V naší porodnici máme možnost využití aromaterapie ve formě inhalace i masáže a v poslední době je hodně žádanou službou také vaginální napářka. Nejen že bylinky nádherně voní, ale dokážou pomoci v mnoha směrech – jako kdyby ty byliny slyšely, co tělo potřebuje. Jednoduše, z mých zkušeností byliny i aromaterapie pomáhají, ale pochopitelně, není to všelék.
Co dalšího v pardubické porodnici ženy mohou využít?
Máme zde relaxační vanu, o které já říkám, že je kouzelná – rodičce namažeme bříško aromaoleji, ponoříme ji do teplé vody a není výjimkou, že se porod krásně rozběhne. K dispozici máme také gymnastické míče, míčky, overbally, žíněnky, combitrack – závěs s porodní stoličkou a s míčem, kde si rodičky můžou krásně ulevit zádům nebo naopak si na židličku sednout a skulit se na partnera. Ono se totiž spoustu věcí snáší líp, když jste v náručí někoho blízkého, ať už partnera, či duly – záleží, jak žena situaci vnímá. Porod je nesmírně intimní a intenzivní děj. Na některých párech pak vidíte potřebu neustálého kontaktu, jeden dodává sílu druhému. Jsou ale ženy, které potřebují klid – hlas či dotek partnera je jim nepříjemný a ruší je.
Jaká je vlastně role porodní asistentky při porodu?
Porodní asistentka je takovým průvodcem, opěrným bodem v neznámém prostředí, respektuje volbu ženy, poradí, jak ulevit od bolesti, v případě potřeby ženu uklidní nebo naopak dodá odvahu ve finále samotného porodu. Některé rodičky přicházejí s přáním, aby jejich porod vedla porodní asistentka. Toto se snažíme respektovat, dost velkou roli ale hraje jak momentální vytížení personálu porodního sálu, tak vlastní průběh porodu, který by ovšem měl probíhat zcela bez komplikací.
O kolik rodiček se tedy porodní asistentka stará?
V podstatě o kolik je potřeba. Mezi sebou si rodičky striktně nedělíme. Vždy musíme vědět, co se na kterém porodním sále děje, a být schopné v případě potřeby reagovat na aktuální situaci u jakékoli ženy.
Vy sama o sobě říkáte, že vaším cílem je pohodová atmosféra, vzájemný respekt, důvěra a dostatečná komunikace mezi nastávajícími rodiči a personálem. Jak moc je podle vás právě komunikace důležitá?
Komunikace je alfou a omegou všeho. Pokud nefunguje komunikace, tak je špatně v zásadě všechno. Ze zkušeností vím, že pokud máme možnost s ženou v klidu hovořit, je možné rozpustit obavy z neznámého, setřást obavy z průběhu porodu vysvětlením každého z následujících kroků. Dojde tak ke zklidnění, uvolnění a dáte tím tělu těhotné signál „je tu bezpečno, můžeš rodit“. Bohužel systém českého zdravotnictví s chronickým nedostatkem personálu ne vždy dovolí personálu poskytnout tolik prostoru ke komunikaci, kolik by mnohdy bylo třeba. Přesto si myslím, že právě komunikace je cestou ke spokojeným rodičkám. I to je důvodem, proč jsem se pustila do konzultací porodních plánů. Sedneme si a povídáme, v klidu, beze spěchu. Velmi často pak zjišťuji, že většinu obvyklých bodů dodržujeme úplně standardně a cílem návštěvy bylo jen rozpuštění obav z neznámého.
Pro laika je narození miminka vždy něčím výjimečným. Jak ho vnímáte vy jako někdo, kdo jej v práci zažívá každý den?
Upřímně, jsou porody, kdy jsem ráda, že se mohu schovat třeba za foťák, aby nebylo vidět, jak mám na krajíčku. Někdy jen v tichosti obdivuju celý ten úžasný proces a bojím se i nahlas vydechnout, abych ho nenarušila. Pak jsem ještě dva dny omráčená odhodláním oné ženy porodit vlastními silami, silou ženského těla, které dokáže, co dokáže, a hlavně, kouzlem okamžiku zrození.
