Kratší dny, úbytek slunečních paprsků, sychravé počasí. To vše se odráží v psychice člověka. Podzim a duševní obtíže – to jsou spojené nádoby. Lidé mají větší sklon k melancholii, jsou skleslí. A mnohdy se nejedná jen o sezonní smutnou náladu, často jde o deprese a závažnější problémy, které vyžadují odbornou péči.
„V tomto ročním období mají psychiatři o práci postaráno,“ potvrzuje primář psychiatrického oddělení Pardubické nemocnice Jan Kolomazník a dodává: „Na podzim se výskyt nejčastějších duševních poruch zvyšuje. Jedná se o úzkostné poruchy, depresivní poruchy nebo poruchy spánku. V současné době na našem oddělení máme naprosto nejvíce úzkostných, depresivních pacientů. Na začátku podzimu jsme měli i těžké deprese. Museli jsme u hodně pacientů přistoupit k elektrokonvulzivní terapii, k elektrošokům. Podzim a deprese spolu úzce souvisí.“
Co je příčinou zvýšeného počtu duševních obtíží na podzim? Je to změna počasí, ubývání sluníčka?
Určitě je to jeden z faktorů. Sychravé a studené počasí, a hlavně ubývání sluníčka, na psychiku působí neblahodárně. Pacientům doporučujeme, aby si na podzim hodně svítili. Dokonce jsou i speciální přístroje na fototerapii. To je terapie jasným světlem o intenzitě až 10.000 luxů, která velice pomáhá. Doporučujeme osvit ráno, když je tma, a půlhodinový osvit večer po setmění. Ale důvody nesouvisí jen s přírodou. Příčiny jsou i sociální. Na konci roku je zvýšená pracovní zátěž, blíží se Vánoce, svátky klidu a pohody, což ale na spoustu lidí působí opačně. Spoustu lidí Vánoce neurotizují.
Má některá část populace větší sklon k podzimním depresím? Týká se ohrožení i dětí a teenagerů?
Je prokázáno, že ohroženější skupinou jsou ženy, které mají deprese dvakrát častěji než muži. Zejména ženy po porodu a ženy v klimakteriu trpí častěji depresí. Dalším rizikovým obdobím jsou odchody do důchodu a následné depresivní stavy ve stáří. To je společné pro ženy i muže. Setkáváme se i s depresemi u mladistvých, a dokonce i u dětí. Třeba děti nad deset let mohou mít depresi podobnou, jako mají dospělí. Ale u nich jsou určitá specifika. Děti trpí nechutenstvím, bolestmi žaludku, jsou nesoustředěné nebo se nudí. Atypicky se mohou objevit různé poruchy chování, sebepoškozování, útěky z domova… U dětí je jedno nebezpečí. Čím dříve deprese vznikne, tím častější je během života. Proto je důležité depresi hned od začátku náležitě zaléčit.
Mají deprese různé stupně závažnosti?
Mají několik stupňů. Co ještě není deprese, to jsou splíny, rozlady, smutek. Všichni to znají. To jsou věci, které zažije každý z nás, patří k normálnímu běžnému životu stejně jako radost. To jsou záležitosti, které rozhodně neléčíme. Pokud se rozvine deprese, měla by být dlouhodobější. Měla by trvat aspoň dva týdny. U deprese jde o patologicky smutnou náladu. Deprese máme mírné, kdy člověk je schopen chodit do práce, fungovat s určitým omezením. Při středních už není schopen pracovního výkonu. A pak jsou těžké deprese. Člověk už není schopen se sám o sebe náležitě postarat. Nejzávažnější jsou deprese psychotické, kdy se přidružují i psychotické příznaky jako bludy, halucinace. U nich je rovněž nebezpečí sebevražedného jednání.
Dokáže člověk rozpoznat hranici mezi splínem a depresí? Respektive kdy je vhodné vyhledat psychiatrickou péči?
Pokud deprese trvá delší dobu, je závažná, pacienta na depresi už upozorňuje okolí, tak je na místě vyhledat odborníka. Při lehčích depresích psychologa nebo praktického lékaře, při těžších psychiatra. Bohužel správně léčená je zhruba jen jedna čtvrtina depresí. Není to tím, že bychom je nedokázali diagnostikovat. Je to tím, že tři čtvrtiny pacientů s depresí nenavštíví lékaře. Domnívají se, že to není žádná nemoc, že je to jenom jejich lenost. Druhá skupina se domnívá, že antidepresiva jsou něco jako droga, že jsou návyková. Je to nesmysl. Antidepresiva jsou nenávyková, mohou se užívat dlouhodobě, někdy i celý život. Na rozdíl od anxiolytik, což je třeba Neurol, Diazepam nebo Lexaurin. Ty jsou naopak hodně návykové. S těmito závislostmi máme problémy. To samé platí na hypnotika, která se mají užívat jen po nezbytně nutnou dobu.
Jsou i lidé, kteří nevyhledají odbornou pomoc, protože se stydí řešit svoje duševní obtíže?
Taková skupina lidí samozřejmě existuje. Jsou to lidé, kteří deprese považují za svoje osobní selhání nebo ještě pořád mají obavy z toho, že okolím budou bráni jako méněcenní. V tomto směru jsme obecně v psychiatrii podle mého názoru udělali docela velký pokrok. Duševně nemocní už nejsou tolik považování za agresivní, nebezpečné. Ale stále ještě ze strany zaměstnavatele existuje nejistota, zda takový člověk bude náležitě spolehlivý v práci a bude dobře vykonávat svoje povinnosti.
