Dokážete vůbec odhadnout, o kolik dětí jste za uplynulých 36 let pečovala?
Snažila jsem se to alespoň řádově spočítat, ale nechci házet nějaká hausnumera. Jen odbornými poradnami projde přes 1000 dětí ročně, mnoho dalších pak lůžkovým oddělením. Určitě to tedy byly tisíce, až desetitisíce.
Na takové počty je určitě potřeba mít k dětem velmi vřelý vztah.
Pro některé možná trochu nepochopitelně jezdím od práce odpočívat třeba na skautské tábory, takže od dětí k dětem. Pocházím ze zdravotnické rodiny, takže vztah ke zdravotnictví a dětem mám odmalička. Maminka je také zdravotní sestrou, pracovala v jesličkách a mým snem bylo tam taky pracovat. Když jsem pak ale nastoupila na zdravotní školu a chodila na praxe, usoudila jsem, že jesličky nakonec můj cíl nebudou. Že to bude právě dětské oddělení. A tak jsem v červnu 1986 nastoupila na dětské oddělení Orlickoústecké nemocnice a s přestávkou na mateřské dovolené jsem zde dodnes.
Jak se z vašeho pohledu během této doby práce dětské sestry proměnila?
Než jsem těsně po revoluci odešla na mateřskou, režim na dětských odděleních byl úplně jiný než dnes. Nebylo běžné, aby v nemocnicích byli s dětmi rodiče, takže veškerá péče byla jen a pouze na personálu. Navíc dětí v nemocnicích bylo o něco více – ne proto, že by byly více nemocné, ale pokrok v medicíně a širší spektrum léčiv dnes dovoluje řadu onemocnění, jako jsou třeba záněty středního ucha, se kterými se dřív běžně leželo v nemocnici, řešit bez hospitalizace. Systém dřívějších dob tak vyžadoval trochu „manufakturní“ přístup – konkrétní hodiny, kdy se na celém oddělení podávala antibiotika, kdy se měřila teplota, kdy se jedlo… Než jsme takto obstaraly všechny děti na oddělení, celé kolečko se jelo nanovo. Z tohoto systému jsem odcházela v roce 1990 a když jsem se po pěti letech vrátila, spousta věcí se změnila.
Co konkrétně?
Kromě řady nových možností a vybavení, které se do té doby běžně nepoužívalo, jako byly infuzní pumpy, automatické dávkovače nebo pulzní oxymetry, to bylo zanedlouho po mém návratu i stěhování do úplně nových prostor dětského oddělení v naší nemocnici, a především jiný přístup k dětem i rodičům. Velkým rozdílem je, že rodiče dnes mohou být v nemocnici s dětmi v podstatě bez omezení, všechny děti do šesti let jsou až na výjimky hospitalizované s rodiči. Na našem oddělení tento přístup rozhodně podporujeme, protože k dětem rodiče prostě patří. Zároveň se k péči, oproti dřívějším dobám, přistupuje opravdu hodně individuálně. Při přijetí se ptáme na denní režim dítěte nebo rituály při usínání, abychom ho dokázali zklidnit a uspat. I v běžném denním režimu se pak tento přístup promítá v mnoha drobnostech – například pokud dítě zrovna spí, nebudíme ho kvůli jídlu a oběd se přiveze po dohodě s rodičem později a podobně.
Jak jste řekla, k dětem patří rodiče. Jak jejich přítomnost v nemocnici vnímáte?
Mám srovnání z dob minulých a z mého pohledu je přítomnost rodičů velkým přínosem a dnes už si nedovedu představit, že by třeba na oddělení menších dětí rodiče s dětmi nebyli. Ve velké většině případů je jejich přítomnost pro dítě velkou podporou. Samozřejmě jsou i situace, kdy sami rodiče oporou v danou chvíli nezvládají být, pak je naším úkolem uklidnit nejdřív je, protože vazba mezi nimi a dětmi je velmi silná a děti to vnímají.
.jpg)
Nejen vybavení a celkový přístup, za dobu vašeho působení v nemocnici se toho určitě změnilo mnohem víc. Konkrétně na vašem oddělení neustále připravujete pro děti nejrůznější programy a akce…
Je pravda, že dřív byly nemocnice spíše uzavřeným prostředím, dnes je to naopak a je to dobře. Naše paní učitelky dělají pro děti spoustu úžasných aktivit, zvou se divadelníci, hudební skupiny, měli jsme tu třeba hokejisty, jezdí k nám různé zájmové skupinky, které s dětmi tvoří. Některé programy nejsou určeny jen pro hospitalizované děti, ale zveme i školky a nižší stupně škol. To nám pak pomáhá, pokud se u nás náhodou nějaké dítě z dané školky nebo školy ocitne, nemocnice už pro něj není tím neznámým prostředím, kterého by se mělo obávat. Zároveň nám velmi dobře funguje i spolupráce s rodiči a dětmi v rámci odborných ambulancí – například Spolek rodin diabetických dětí Cukříci, který pořádá různé akce včetně víkendových pobytů. Těch se účastní i naše sestřička z diabetologické poradny, v rámci gastroenterologické poradny to je pak skupina dětí s celiakií. Ty se zase čas od času schází u nás v nemocnici, jejich rodiče navaří a napečou bezlepková jídla a vyměňují si recepty, zkušenosti… Všechno to jsou aktivity, které jsou velmi důležité, a rodičům i dětem pomáhají vnímat to, že na své problémy nejsou sami.
Zmínila jste odborné poradny. Vy sama na dětském oddělení působíte jak v ambulancích, tak na lůžkovém oddělení. Jak se tyto dvě práce liší?
Mně se moje pracovní zařazení velmi líbí, protože část týdne jsem právě v odborných ambulancích, konkrétně v gastroenterologické a endokrinologické, druhou část týdne sloužím na jednotce intenzivní péče (JIP). A přestože je to práce v rámci jednoho oddělení, je úplně odlišná. Na JIP je velká rozmanitost diagnóz, schází se zde děti ze všech oborů – z chirurgie, ORL, infekčního, neurologie a podobně. Je to tak trochu adrenalin, protože nikdy předem nevíte, koho a s jakým problémem vám během služby přivezou. V ambulanci je sice o něco více administrativy, na druhou stranu spolupráce s dětmi a jejich rodiči je užší. Máme pacienty, kteří k nám dochází od diagnostiky onemocnění, třeba od půl roku, až do jejich 19 let. Za takovou dobu už znáte celou rodinu, vidíte nejen, jak děti rostou, ale třeba i to, jak se v průběhu času vypořádávají se svou diagnózou, máte možnost dlouhodobě pozorovat jejich zdravotní stav a vnímáte i drobné nuance, které na lůžkovém oddělení, kde děti stráví jen určitý časový úsek, lze jen těžko navnímat. Musím se přiznat, že když se s námi přijde na ambulanci rozloučit už dospělý pacient, který k nám docházel od dětství, často to obrečím.
Když jsme u těch rozdílností, určitě také nejde přistupovat stejně k malému dítěti a k 18letému člověku.
Je pravda, že občas se přistihnu, že nepřepnu a na téměř dospělého mluvím jako na dítě :-) U dětí je určitě důležitá maximální empatie, zkusit se vžít do jejich světa, trochu v něm zapátrat, zatáhnout je do hry, vymýšlet různé asociace a odvést pozornost od případné nepříjemné situace. Co naopak vnímám jako společné pro všechny věkové kategorie – nebýt k nim přísně direktivní, takový přístup většinou nikam nevede.
Co vás na vaší práci nejvíc baví?
Různorodost a hlavně děti. Děti jsou úžasná stvoření, neskutečně životodárná a myslím, že mají zvláštní sebeobnovovací funkci – když vám přivezou dítě, někdy téměř na pokraji života a smrti, má schopnost za dva, za tři dny najednou doslova rozkvést. Takové chvilky, kdy dítě rozkvete, zažíváme často a je skvělé být u toho.
Jsou nějaké předpoklady, které by dětská sestra měla mít?
Kromě už zmíněné empatie a samozřejmě odborných znalostí v sobě určitě musí mít pečlivost a hravost. Řekla bych, že to v sobě má celý kolektiv dětského oddělení – nejenom naši pacienti, ale i my s kolegyněmi si děláme tematické hravé nástěnky a další malé radosti. Protože kromě všeho ostatního je také hodně důležité těšit se každý den do práce.
Zaujala vás práce dětské sestry? Chtete se stát součástí týmu našich sestřiček? Podrobné informace k pozici, včetně kontaktu naleznete ZDE.
(Při načítání inzerátu prosíme o trpělivost)
