„Každé situaci se člověk rychle přizpůsobí a vždycky nakonec zjistíte, že zvládnete i nemožné. Nebudu popírat, že i já mám chvíle, kdy se sama sebe ptám, proč jsem si tuhle práci vůbec vybrala. Ale neumím si představit, že bych dělala něco jiného a někde jinde, protože Pardubická nemocnice byla a je mojí srdeční záležitostí,“ říká Špelinová.
Práce zdravotní sestry je těžká i za normálního provozu, ale během pandemie je náročná hlavně psychicky. „Pacienti nás opouštějí častěji než normálně. Vždycky, když už si myslím, že to vzdám, tak si vzpomenu na slova mé paní profesorky Jarušky Bredové, která říkala, že když svou práci budu dělat s láskou, tak to zvládnu,“ říká Špelinová.
Nemoc, která neustále překvapuje
Se svými zkušenostmi ze zahraničních misí se jako první přihlásila do odběrového stanu, kde od loňského března do června testovala lidi na covid. Pak přišlo rozvolnění a Špelinová se vrátila na své původní neurochirurgické oddělení. Ne však na dlouho. Od půlky října přešla na covid oddělení. První vlna byla pro zdravotníky něčím naprosto novým, při té podzimní už zaznamenávali těžší průběhy a vše se vystupňovalo v lednu, kdy přibylo hodně závažných případů. „Je to nemoc, která nás neustále překvapuje, průběhy onemocnění jsou různé. Vždy záleží, jestli je daný pacient jinak zdravý, nebo má ke covidu nějaké přidružené onemocnění, ale víme, že stav se může rapidně zhoršit nikoli v rámci dnů, ale hodin. Vídáme to často, je to opravdu nevyzpytatelné,“ vysvětluje Špelinová.
Za dobu, kdy v ochranném oděvu pečovala o lidi napojené na dýchací přístroje, se jí před očima odehrál neskutečný počet příběhů. „Znám i řadu rodinných historií, na které se nedá zapomenout. Zažili jsme u nás i zásnuby – pán slíbil své přítelkyni, že když se uzdraví, tak si ji vezme, a nakonec to opravdu klaplo. Krásná zpětná vazba je i to, když nás přijde pacient třeba po půl roce pozdravit a říct, že se mu daří dobře. To si pak vždycky říkám, že ta práce má opravdu smysl,“ říká Špelinová.
V její mysli však zůstávají i případy smutné. S tím nejhorším koncem. „Je to strašně těžké, protože když už víte, že se u některého z pacientů přibližuje konec, snažíte se zkontaktovat rodinu, aby měla možnost se s ním rozloučit, ale ne vždycky se to podaří. Pak musíte sdělit blízkým tu hroznou zprávu, což je těžké za každých okolností. A to jsou ty okamžiky, kdy už si říkáte, kdy to konečně skončí,“ popisuje lidsky i pracovně těžké okamžiky.
O to víc ji pak zlobí přirovnání covidu-19 k rýmě. Spolehlivě ji rozčílí i řeči, že si zdravotníci pacienty v nemocnici nechávají naschvál, protože za to dostávají peníze. „Ať si všichni pochybovači jdou zkusit jednu službu, pomoc při ranních hygienách, stravě nebo polohování imobilních pacientů. A kdo to nezažil, neumí si představit, jak je těžké předávat tolik pozůstalostí, kterých bylo v poslední době bohužel hodně,“ říká žena, jež se nákaze zatím úspěšně vyhýbá.
Tým ji v tom nenechal
Covid také ukázal, jak lidé v ochranných skafandrech dokážou držet pohromadě. Špelinová to poznala loni v říjnu. Na nově vznikající covidové stanici bylo málo personálu, který musel odsloužit množství služeb, navíc musel během krátké chvíle vytvořit nové pracovní týmy složené ze sestřiček z různých oddělení. V té chvíli i na Špelinovou dopadla bezmoc a vyčerpání. „Její“ sestřičky ji v tom tehdy nenechaly, vzdaly se vlastního volna, aby pokryly všechny služby. „To mě opravdu velmi citově zasáhlo,“ říká Špelinová.
Covidový tým
V nelehkých situacích jí pomáhají nejen spolehliví a práci oddaní kolegové, ale hlavně její silná, nezdolná povaha. „Já jsem životní optimista. Nejdůležitější je nepropadnout depresi a já se snažím jít svým kolegům a kolegyním příkladem. Všichni, co mě znají, tak ví, že si umím dělat legraci sama ze sebe a snažím se svoji energii předat dál. A já až přestanu vtipkovat, tak opravdu půjde do tuhého,“ říká Špelinová.
Vrchní sestra pardubické neurochirurgie Jiřina Špelinová dvanáctým rokem pomáhá v Keni.
Až se v Česku přestane covid skloňovat ve všech pádech, povede její cesta za přáteli. A spřádá plány na zahraniční misi. „Chtěla bych navštívit Keňu a především zdravotnické středisko Itibo, které vede můj kamarád Aleš Bárta,“ dodává zdravotní sestra.
Zdroj: Mladá fronta DNES – Pardubický kraj, autor: Stanislava Králová
