Mgr. Gabriela Medunová, MBA

„Každé poděkování a každý spokojený pacient motivuje k další práci,“ říká náměstkyně ošetřovatelské péče

Při volbě povolání hrál roli rodinný vzor i jistota práce,“ uvádí Gabriela Medunová, náměstkyně ošetřovatelské péče, která začínala v Pardubické nemocnici jako sestra na chirurgii a dnes řídí ošetřovatelskou péči Chrudimské nemocnice.

Proč jste se vlastně rozhodla pro práci ve zdravotnictví?

Výběr střední školy nebyl jednoduchý, „bouřlivá“ 90. léta tolik možností pro studium nenabízela, ale zapůsobil rodinný vzor. Moje maminka byla dětská sestra a pracovala v dnešní Hamzově odborné léčebně pro děti a dospělé. Chodila jsem tam za ní už jako dítě, navíc prakticky každé prázdniny na brigádu, takže jsem to prostředí znala. A důležitým argumentem pro tuto volbu byla i jistota práce. Proto jsem si dala přihlášku na střední zdravotnickou školu do Pardubic na obor dětská sestra. Paradoxně jsem ale na dětském oddělení nikdy nepracovala.

Jaká tedy byla vaše další cesta po dokončení středoškolských studií?

Po celou dobu studia jsme chodili na praxi i do Pardubické nemocnice a poznali jsme ji z mnoha stran. V té době jsem měla dvě vize – buď půjdu na dětské oddělení, nebo na chirurgii. Dětské oddělení bohužel tenkrát nepřijímalo nové pracovníky, takže vyhrála chirurgie. Už z praxí jsem věděla, že je tam skvělý tým, takže jsem ani nepřemýšlela, že bych šla jinam. Chirurgie je navíc velmi akční obor, který s sebou také přináší nutnost umět se rozhodovat.

Jak jste tehdy vnímala přechod ze školních lavic do plného nemocničního provozu?

Nástup do práce byl plynulý. Začátkem června jsem odmaturovala a od července jsem nastoupila do zaměstnání. První noční služba byla plná adrenalinu, ale vydržela jsem. Hodně mi pomohlo, že jsem nastoupila na oddělení, které jsem dobře znala z praxí. Navíc jsem byla obklopena skvělými kolegyněmi. Dodnes na tu dobu ráda vzpomínám.

Z Pardubické nemocnice jste zamířila do Chrudimské. Jak se to přihodilo?

V Pardubicích jsem začínala na standardním chirurgickém oddělení. Po roce jsem byla vyslána na výpomoc na chirurgickou jednotku intenzivní péče. Tam jsem prožila sedm nezapomenutelných let a nabrala jsem tam spoustu zkušeností, z nichž čerpám neustále. Neodcházelo se mi lehce, ale chtěla jsem se posunout dál, proto jsem se rozhodla zúčastnit výběrového řízení na vrchní sestru chirurgického oddělení do Chrudimské nemocnice. Tehdy mi bylo 26 let a hlásila jsem se na manažerskou pozici, kde jsem měla mít pod sebou stovku podřízených. Byla to velká výzva, kterou jsem chtěla zkusit.

Nakonec výběrové řízení vyšlo a nezůstala jste jen u vrchní sestry, ale stala jste se náměstkyní ošetřovatelské péče v Chrudimské nemocnici, pak dokonce všech pěti nemocnic pod hlavičkou Nemocnice Pardubického kraje. Co vás motivovalo k přijetí těchto dalších výzev?

Vrchní sestrou na chirurgii jsem byla 11 let a pak přišla nabídka na konkurz na pozici náměstkyně ošetřovatelské péče v Chrudimské nemocnici. Nejprve jsem se sama sebe ptala, jestli do toho jít, když jsem byla na svém úseku spokojená. Ale pak jsem si říkala: proč to nezkusit? Tato pozice mi otevřela i jiné obzory. Výhodou bylo, že jsem v Chrudimské nemocnici dlouho pracovala. Když jsem se stala manažerkou ošetřovatelské péče pro všech pět nemocnic, byla to výzva ještě větší.

Daří se vám při všech povinnostech kloubit pracovní život s tím osobním?

Skloubit pracovní a rodinný život se člověk naučit musí. Nejde trávit všechen čas jen prací, mám přeci rodinu, zvířectvo (smích). I v rámci psychohygieny je nutné věnovat čas sobě i rodině. Naštěstí umím se zamknutím dveří od kanceláře pomyslně přepnout na mód manažerka-matka. Někdy jedu domů na setrvačník, ne vždy je to jednoduché, ale zvládáme to.

Z vaší profesní cesty máte mnoho zkušeností – jaké předpoklady by podle vás měl člověk mít, aby se stal a byl dobrým zdravotníkem?

Zdravotnictví je především o týmové spolupráci. Zdravotník by měl mít široké spektrum předpokladů, ale neměla by mu chybět ani osobní motivace k této práci. Dnešní studenti a absolventi zdravotnických oborů mají navíc opravdu velké možnosti se v praxi uplatnit a dál se rozvíjet. Důležité je také se nebát. Nebát se pracovat, nebát se zeptat a nenechat se odradit.

V čem vy sama vidíte smysl ošetřovatelské práce?

Péče o pacienty je samozřejmě náročná, jde o práci s lidmi. Člověk musí být připraven i na to, že ne všichni pacienti nebo jejich blízcí budou vždy a stoprocentně spokojeni. Ale každé poděkování a každý spokojený pacient, který odejde z oddělení, nám udělá radost, motivuje nás k další práci a přesvědčí nás o tom, že to, co děláme, je to správné.